Archive Anecdotage

12 Born Again

V roce 1983 jsem dělal s Black Sabbath album Born Again. Výtvarné zpracování obálky bylo nevkusnou napodobeninou jasně červeného novorozeněte s dlouhými žlutými nehty a dvěmi žlutými rohy na hlavě.

V přípravě na světové turné jsme zkoušeli v Birminghamu, domovské obci Sabbathů, a jednoho dne jsme navštívili produkční společnost L.S.D. (Light & Sound Design). Zeptali se nás, zda-li má někdo nějaké představy o jevištní dekoraci.

„Stonehenge“, řekl Geezer Butler.
„Jo, to je skvělé“, řekl designér, „jakou si ji představujete?“
„V životní velikosti, ovšem“, odpověděl Geezer.

A tak vyrobili, ze sklolaminátu, repliku Stonehenge v plné velikosti; celého Stonehenge, který je dost velký.

Byl celý rozdělen do částí, které se usadily jedna do druhé, uložen do kontejnerů a odeslán do Kanady, kde jsme měli zahájit turné v Maple Leaf Gardens, hokejové aréně v Torontu. Většina zůstala v kontejnerech, protože jsme byli, s velkými obtížemi, schopni postavit jenom tři z těch monolitů, s dvěmi příčnými kusy sahající nějakých třicet stop do výšky.

Den před vystoupením byli někteří nás zneklidněni pohledem na trpaslíka, jenž se činil v zákulisí. Při zkoušce celého vystoupení, začal vycházet z masivního PA systému křik novorozeněte, hlasem zahaleným do flangeru. Současně, trpaslík, oděný do šarlatového trikotu, s dlouhými žlutými nehty a dvěmi rohy na hlavě, si razil cestu groteskně deformovaným způsobem po vršku Stonehenge, předstírajíc, že vydává ten dětský hlas.

V určitém okamžiku trpaslík spadl dozadu ze Stonehenge do tmy za kulisu, na hromadu matrací, strategicky umístěných. Křik odezněl a úvodní páska pozvolně přecházela do zvuku bijícího zvonu, v kterémžto okamžiku bedňáci, oblečení jako druidové s kapucami přetaženými přes obličeje a reeboky bez ostychu vykukujícími zpod jejich hávů, se táhli přes jeviště v hlubokém pohanském zamyšlení.

Potom spustila kapela a já odkráčel do čela jeviště, letmo jsem koukl na mou nápovědní knihu a odešli jsme skrze kulisu. Z nějakého důvodu jsem nedokázal vstřebat slova úvodní písně, a pro jistotu jsem si je přilepil páskou k podlaze u mikrofonu.

Po zkoušce jsme Bev Bevan a já zpochybnili integritu celé té věci s trpaslíkem, ale náš manager, Don Arden, řekl: „Bez obav, děckám se to bude líbit“.

Čas vystoupení – světla zhasínají, narvaná hala řve. Pásek začíná hrát. Hlediště vzhlédlo a zaregistrovalo trpaslíka. Skrze kulisy jsem viděl deset tisíc otevřených úst. Trpaslík spadl. Křik odezněl. Zvon bil. Druidové se táhli. Křik nepřestával. Někdo přemístil matrace.

Kapela spustila. Přemisťoval jsem se, jenom trochu pozdě. Z nějakého důvodu jediný prvek, který chyběl na zkoušce představení, byl suchý led; a teď po prsa vysoký bílý oblak se vlnil hrůznou rychlostí směrem k čelu jeviště.

S prázdnou hlavou a řeckým úsměvem jsem se pustil do beznadějného závodu o má slova. Předhoněn kupovitým oblakem metr vysokým a s třemi takty přede mnou, jsem se ponořil do oblaku a začal jsem marně plácat do mlhy kvůli záchytnému bodu prvního řádku. V tomto okamžiku se rozsvítila podlahová světla, což ztížilo mou situaci. V pravý okamžik jsem se postavil, ne zcela, pouze s hlavou nad suchým ledem a zazpíval několik strof totální svahilštiny. Potom jsem se znovu ponořil – s ještě šílenějším máváním paží – uviděl jsem ta slova, první sloku, ale co čert nechtěl. Když suchý led začal klesat a řídnout, tak se mé plácání a krčení stávalo bizarnější a já byl degradován, spolu s hledištěm, na zoufale se hihňající trosku.

Trpaslíka jsme už více neviděli. Já se naučila slova a zbytek turné byl prostě báječný.


© Ian Gillan 1996

Zpět na:
back to the archive anecdotage