Archive Anecdotage

14 Žuch!

‚Kaku kaku nebo lulu lulu?‘, by se mohla mladá anglická matka zeptat svého právě vyprázdněného dítěte s jemným uspokojením, že pravidelnost základní funkce se ujímá v traumatické post-‚udělej-si-to-do-kalhot‘ éře.

Nevím, jaké je německé slovo pro ‚žuch‘, ale mělo by to být něco speciálního, aby vystihlo tuto nejfrekventovanější a nejpočetnější z událostí v životě vyrůstajících kinder, hovořím o….okamžiku, kdy scheisse udeří do pfanne. Jakkoli pravidelná tato funkce může či nemusí být, výsledkem, v Německu, je nevyhnutelně….‘žuch‘. Ne ‚cák‘ nebo ‚žbluňk‘ nebo dokonce…tě pic, ale doufejme, že rovnocenně a zvukomalebně přesné německé slovo pro ‚žuch.

Je to tou policí. Ano, policí nebo římsou, chcete-li. Porcelánovým přerušovačem. Proč?

Když musíte jít, musíte jít – a v divokých ranných dobách lidstva to pravděpodobně nebyl velký problém; to znamená v kolektivním slova smyslu. Když jsme se naučili žít pospolu a rodiny se staly kmeny, vesnicemi, městy atd., byly vyvinuty způsoby, jak se vypořádat s naším páchnoucím odpadem.

Pro Pařížany, ovšem, je tento ‘tichý krok‘, nebo donedávna byl, způsobem života; ale to bylo hlavně kvůli psům, kteří to dělali na ulici, dokonale vyčesaní, šklebící se pejsánci napodobující své pány na pisoáru.

Toto je historka o Lennym Hazeovi, americkém bubeníkovi, na turné v Anglii. Jelikož měl trochu potíž s týlovým kanónem, pocítil náhlou potřebu navštívit toaletu. Permanentní desorientace Lennymu vše ztěžuje a tak když se snažil opustit postel, upadl hlavou na podlahu. Toto aktivovalo uvolnění takové síly a velikosti, že dvě třetiny stropu dostalo čerstvou výzdobu. Dvacetilibrová bankovka byla jeho způsobem omluvy pokojské.

Věc se má tak, že většina z nás se snaží zbavit se pohledu, pachu a hmoty našeho odpadu co nejrychleji je to možné. Ne tak Němci. Ó kdepak! Oni ho zachytávají; bylo mi řečeno, aby ho zkoumali.

Co hledají?

Něco, co by tam nemělo být? Plíci možná? Pár malých tvorečků? Nebo by to mohlo být tak, že, jako čajové lístky, náhodná povaha trusu může ukázat prstem na stav budoucnosti?

Urážím pouze své přátele, můj příteli. Ostatní můžou jít k čertu.


© Ian Gillan 1996

Zpět na:
back to the archive anecdotage