Archive Anecdotage

16 Je to otázka vkusu

Jednoho dne, ne tak dávno, jsem přišel o kalhoty. Nedbalost z mé strany, já vím, ale zapomněl jsem si je zabalit do kufru na zájezd do Japonska. Obyčejně zůstávají v mé šatně po každém vystoupení, vždy promáčené potem. Objevují se, láskyplně vyprané, připravené s mým dalším oblečení na další štaci. Neopěvovaní zákulisní hrdinové se zabývají naším zásobováním a šatníkem takovýmto profesionálním způsobem; a na nás je, abychom se soustřeďovali na ‚vyšší‘ věci.

Nu, bylo rozhodnuto, že pojedeme na japonské turné bez šatníku, abychom ušetřili na nákladech. Ačkoliv to dávalo smysl v té době, ukázalo se to být zdánlivou úsporou. Dorazil jsem do Nagoyi sans pantalons; pravděpodobně protože jsem se už pár let nemusel starat o věci, které nosím na scéně a kalhotové oddělení v mé hlavě (sic) se více zabývá jejich vlastnictvím než jejich absentérstvím.

Takže jsem byl nucen improvizovat; toto by rozezvučelo poplašné zvony u každého, kdo mě zná nebo se vůbec obtěžuje podívat. Mám smysl pro oblékání na úrovní saxofonu, jsem pro eleganci v oblékání tím, čím je Velký Bílý pro PC. Problém je, že mě oblečení nikdy nezajímalo mimo jeho funkci. Snažím se chrabře reagovat na podněty ‚těch, co se o tyto věci starají‘, ale nikdy to ve skutečnosti nevychází.

Jsem vážně zmaten, proč ten povyk? Zhruba počátkem 80. let komiksový časopis ‚Ketwangg‘ vynaložil tolik úsilí vysíláním spandexových týpků, aby zkritizovali mou dolní polovinu, myslel jsem, že to je nějaký nový druh kalhotového tlaku. Možná že je to tím očekáváním, konvencí, škatulkováním…víte, Milletts a Gucci, hippies a punk. Lidé (nemyslím ‚skutečné‘ lidi, pouze ‚některé‘ lidi, kteří jsou samozvanými arbitry módy, veřejnými služebníky stylu) chtějí vědět, kam patříte a vaše oblečení je deklarací tohoto úmyslu. Nu, je to je pěkné, co?

V každém případě, když jsem si prohlížel mé kufry nenašel jsem nic očividného, co bych mohl nosit na jevišti. Staré beztvaré džíny; styď se, pyžamo; hm, možná, pár tepláků, příliš těžké když jsou mokré…nevím. Mou první podmínkou na jevišti je pohodlí. Nemám rád, když mám ramena a paže zakryté; je pravda, že mě to vylučuje z kabaretního scény, ‚ale co k čertu, překvapil jsem ji štěňátkem‘ (ryc – haf!). Nemůžu nosit nic omezujícího od pasu dolů, protože rád trochu poskakuji. Jakmile přijdu na nějakou věc, mám sklon ji nosit léta, dokud se nerozpadne, nebo není tajně odnesena ‚těmi, co se o tyhle věci starají‘.

‚Ale podívejme! Černé šortky, to bude ono‘. Tato jediná myšlenka, zformovaná v nanosekundě, toto bezstarostné rozhodnutí zvážené bez možných důsledků; slyšeli jste o teorii chaosu? Nu, vážně jsem překvapen, že se vesmír nezhroutila sám do sebe, tzn. až dosud.

Pár starých kecek Converse All Stars (pch!), jedny pytlovité šortky (ty ke kolenům) a ustřižené tílko…velkolepě jsem se proboogieoval dvěmi nebo třemi představeními, než se začaly stahovat mraky. Rachocení blížícího se hromu! Koordinovaná vlna kritiky udeřila jako tsunami. ‘Nám se‘ (tzn. všem, kdo se dostal do místnosti) ‚NELÍBÍ TYHLE šortky!‘

‚No né‘, pomyslel jsem si, ‚to tu ještě nebylo‘. Maximum, co mé oblečení kdy dosáhlo, bylo….nic; nanejvýš zívající rozpolcenost. ‚Co‘, dumal jsem, ‚mohlo vyvolat takovou reakci?‘ Komentáře sahaly od ‚máš v nich hubené nohy‘ (ach božínku, no to mě tedy namíchlo) po, a ten je mým nejoblíbenějším, ‚nebylo by to tak špatné, kdyby bylo léto‘. Mám pro tebe novinu, kámo, léto je tam každý večer, jenom se podívej na tu louži, ve které stojím po dvouhodinovém mlácení sebou.

Výsledek toho všeho ve skutečně velmi produktivní. ‚Šortky‘ byly původně přechodným opatřením, pomocí z nouze, ale teď se staly zajímavými a já jsem v životě neměl zajímavé oblečení….takže asi tady chvíli budou.

Stalo se zřejmým, že tyto neúspěšné pikle (Velké kalhotové spiknutí) byly takových machiavellských proporcí, že tím jediným pozadím byl ….vkus! (pozn. překl.: pro pochopení dalšího obsahu je nutno připomenout, že „vkus“ i „chuť“ se anglicky dá vyjádřit jedním slovem „taste“), což mi připomnělo pár řádek, které jsem svého času načmáral pod titulem….

Smysly…

Kdybych měl přijít o smysly
     a mnozí říkají, že jsem o ně už přišel
Ztratil bych je v tomto pořadí.
Zrak by byl první na řadě
     stejně už ho ztrácím.
A potom sluch v blízkém závěsu.
     Potřebuji pár dní klidu.
Dotčený jsem dost
     a čich je pro mě škoda.
Myslím, že doposledka bych si uchoval
     svoji chuť…..mou dokonalou chuť.


© Ian Gillan 1996

Zpět na:
back to the archive anecdotage