Archive Anecdotage

18 5K

Dávám přednost 3A, ale moc na tom nezáleží! S výjimkou….dneška, 21. ledna 1997…jednoho z těchto dnů.

Asi po čtyřech hodinách letu z Gatwicku, Londýna, VS 015 do Orlanda, jsem požádal cestujícího za mnou na 6H, aby přestal používat mé opěradlo jako opěru pokaždé, když vstává, protože…budí mne to. Vůbec nemluvím o nedobrovolném zvedání mého obočí, když popadne mohutné kusance gillanhára ve svém úsilí vstát.

Vůbec o tom nemluvím, protože….svírá oči, no né, svírání oči, o jednu úroveň nad svíráním sedadla.

Nejsem blbý. (cheche).

Okamžitě si uvědomuji, že já jsem ten, kdo je na vině. Tento člověk nemá rád otázky. Zatímco hrozivě zírá a rozhoduje se, zda mě srazit k zemi nebo vyhodit z letadla uprostřed Atlantiku, já pokouším štěstí. A při absenci verbální reakce říkám, skoro olivierovsky, „Ehm, chápete, co vám chci říct?“

Dlouhá pauza, oči ještě víc sevřené, a velmi nebezpečná atmosféra. Říká „Mám bolavou nohu“ (dusná atmosféra, vyčkávám), totálně se sevře, je jedno velké sevření. Teď přichází sarkasmus…“Jestli jste si nevšiml“. Nu, připouštím v duchu, sedí za mnou….měl jsem si všimnout.

Další sevření, potom,…..pecka….“někdo z nás dvou je natvrdlý a já to nejsem!“

6H odstředníkoval dozadu a zavdal mi příčinu k zamyšlení….

Nelam si hlavu syntaxí, ten člověk má pravdu. Chci říct, jak se můžu ODVAŽOVAT žádat 35-40tiletého chlapíka s kulhavou nohou, aby dělal něco jiného, než bral ohled sám na sebe. V jakém světě to žiji? Kdo si myslím, že jsem?

Zastavím se, abych pouvažoval o tom, co mi říkala má matka. Bylo to jedno nebo dvě ponaučení. Říkala „Synku, je jenom jedna věc, která tě nic nestojí…je to chování, slušné chování. Nebuď v rozpacích říct ‚prosím‘ nebo ‚děkuji‘, když všichni kolem jsou zamračení a nároční. A neboj se přirozeně usmát oplátkou za přátelské gesto nebo pozornost, jakkoli to nemusí vypadat senza před tvými kamarády.“

Ovšem, neřekla ‚senza‘, ale pochopil jsem, co chce říct. Vyslovila mnoho moudrých slov, ale na druhé straně, můj táta, třebaže s mámou vždy souhlasil, měl k vždy dispozici své malé dodatky.

„Tvá matka má pravdu, synku, ale když všechno ostatní selže, včetně toho, že bys odešel,…“

„Ano, táto?…“

„Dělej tak, abys mu jednu natáhl jako první, a dělej tak, aby byla dobrá. Dělej tak, abys věřil ve svou věc a nikdy, nikdy necouvni….ledaže, nějakou náhodou, tomu druhému nedojde chyba v jeho chování a nenabídne ti svou otevřenou ruku nebo drink nebo, což by bylo vůbec nejlepší, obojí; v kterémžto případě ty i tvůj ‚přítel‘ si vylepšíte své životy.“

Nu, teď zavírám oči.

Udělá-li to ještě jednou, pošlu ho k zemi. Vlastně ne. Chci říct….neodváží se, že?


© Ian Gillan 1997

Zpět na:
back to the archive anecdotage