Archive Anecdotage

41 - Pes a veverka

Bylo to ještě v 70. letech. Tábořil jsem se psem v New Forest. Bylo to mimo sezónu, takže kempy byly řídce obsazeny.

Můj stan měl samostatnou spací část, jménem Ernest, již jsem zavěsil dovnitř. Opačný konec mého úkrytu byl úhledně uspořádaný. Vyrobil jsem si židli a stůl z větví a lýkových provázků.

Pes byl ona, černobílá border kolie.

Říká se, že IQ tohoto plemene je na úrovni koček, nad psy a pod opicemi na grafu vnímatelné inteligence. Fenka byla inteligentní a jinou jsem ji od jejich šesti neděl neznal. Vždy pozorná a horlivá; věděla, o co vlastně jde dříve, než uviděla nějakou ovci. Udělal jsem zářez do větvičky a hodil ji na hromadu dřeva. A už byla tady, zpátky u mých nohou dřív, než jsem ušel třicet yardů. Fenka hleděla nahoru, jazyk ji visel, jednou packou zdviženou poškubávala, ponoukala mě znovu hodit. Ne pro její potěšení ovšem, to ne, vydělávala si na sebe. Potěšení bylo zcela na mé straně.

Fenka hbitě reagovala na většinu věcí, ale jelikož byla menší než já, nepřehlédla přes vysokou trávu a kopečky. Tak jsem ji upozorňoval, když se před námi páslo stádo newforestských poníků. Fenčino ohnisko se změnilo. Obešli jsme poníky, jež přesunuli svou pozici, ale zdvihli pouze své oči, aby pozorovali vlka, jenž je obchází. Pomalý tanec primitivního porozumění. Jakmile jsme je minuli, fenka se uvolnila a honila se za radostmi, jež, jak jí její nos radil, byly právě po cestě.

Po naší ranní procházce jsem zajeli do Fordingbridge, koupit si noviny a něco k večeři. Zbožňovali jsme srnčí párky. Zpátky na ranči, jak jsem tomu říkal, jsem připravil jídlo, pojedli jsme a potom jsme měli klidnou chvilku. Siestu.

Potom křížovka, s čajem a pečivem ovšem. Fenka i já jsme měli podobné chutě, co se týče pečiva. Zázvorové perníčky jsme měli nejraděj.

Po čaji, zkraje večera prvního dne, jsme šli na procházku do lesa. Pozdní slunce přecházelo šikmo dolů, ne v mlze jako ráno, ale stejně mlhavé. Sledovali jsme pěšinky v hlubokém kapradí a po asi dvaceti minutách jsme našli cestu. Kouř ze dřeva nás přilákal za zátočinu a narazili jsme na hospodu, zasazenou mezi stromy.

Zdánlivě po století nezměněný, nám kynul Lesnický hostinec. Hospodská nás uvítala s úsměvem a pitím. „Jaký roztomilý pejsek“ rozplývala se a podala ji na zem trochu vody. Já si vzal své světlé řezané hořkým ke stolu u krbu. Byl počátek července a polena líně doutnala. Tři dědové hráli domino a fenka se uvelebila pod mou židlí, bradu na packách.

Rozloučili jsme se odešli kolem desáté, zpátky po našich stopách do kempu. Fenka pelášila přede mnou a já, jemně zrůžovělý, jsem šel za ní. Bílá špička jejího ocasu, tělesnosti zbavený maják, se mihotala ve večerním šeru. Hrnek čaje, pečivo a skvostná postel.

Není nad to být ve stanu. Nic nevidíš a slyšíš vše. Noční tvorové pofrkávají a houkají, ale není v tom žádná hrozba. Takže jsme objali Morfea v našem jednomužném, jednopsím Ernestovi.

Upadli jsme do příjemného rutiny: vstát, umýt se, najíst se a jít na procházku. Naše večerní návštěvy ‚Lesnické‘ se staly příjemným obyčejem. Zalíbila se mi hra domina a proto jsem odcházel později a trvalo mi to více kroků než bylo zapotřebí. Fence to nevadilo. V hospodě se stala naprostou hvězdou; povýšila od večerního pytlíku křupek k řízkům, s láskou hostinskou předkládaným v misce. „Copak to je za milého pejska, co“ ptávala se blaženě a poněkud rétoricky, dodal bych já. Ne, …fence to vůbec nevadilo.

Uběhl snad týden, když se uprostřed noci rozpoutalo hotové peklo. Fenka neštěkala, to neměla ve zvyku, ale její tlapku jsem měl na prsou. Sykla na mně a říká „máme problém“. Otočil jsem se v mém spacáku a v pozici na břiše jsem uchopil Ernestův zips. Vytáhl jsem ho deset palců, prostrčil hlavu tím otvorem, jenž se okamžitě rozšířil, jelikož fenka se ke mně připojila. Její chvějící se fousy jsem měl v očích a nosu, a přiškrcené vrčení v mém pravém uchu.

Tam, v matném světle, ani ne dvě stopy od nás, stála veverka. Oddechovala, ruce v bok, a zabodávala pohled do plechovky s pečivem, kterou se ji podařilo jakýmsi způsobem svrhnout na podlahu. O fenku se pokoušela mrtvice. Stěží jsem dokázal potlačit smích. Veverka obnovila svůj útok na plechovku, jež byla dost velká, kulatá a vzduchotěsně uzavřená. Její taktika bylo něco, co se musí vidět. Po bezvýsledném období škrábání na víčko, přičemž na něm stála, seskočila a, což je k neuvěření, dokázala packami zapáčit pod plechovkou a jala se házet tou zatracenou věcí proti stolu vyrobeného z klacků. Tento představoval pevnou bariéru, jelikož jsem nohy pevně zapustil do země. Na třetí pokus, víčko povolilo a obsah se vysypal všechen po zemi.

To už bylo na fenku příliš. Normálně tolik disciplinovaná; pohled na ni, perníčky právě pleněné, ji vyhodil z rovnováhy. S mohutným wwerraaarrrggghhh proletěla zipsem jak výbuch. Tesáky vyceněné, šla po veverce. Co následovalo lze popsat pouze jako chlupaté tornádo. Fenka veverku minula. Veverka přešla do středu stanu. Běhali pořád dokola, fenka vrčela a cvakala zuby, veverka nonšalantně sbírala pečivo a strkala si jej do tajných míst, jež vypadala jako kapsičky u vesty, ačkoliv si tím nemůžu být jist v té celé rozmazané čmouze. Po sedmi nebo osmi kolech po obývacím prostoru se veverka rozběhla. Ven ze dveří, přes trávu a ke stromu. Fenka následovala v usilovném pronásledování. Ven ze dveří, přes trávu a ke stromu.

Psi na stromy neumějí lézt. Postavila se na zadní a hleděla na mne. „NO? CO TAM TAK STOJÍŠ? VYLEZ NA TEN STROM!“ Kňučel jsem beznadějným smíchem a nedokázal jsem ani promluvit.

Fenka započala rozhodnou stráž kolem stromu. Dívala se nahoru do větví. Půlhodina uplynula a já byl poměrně klidný. „No tak, holka. Veverka je dávno pryč. Tohle je les, víš. Utekla po větvích stromů, pravděpodobně je už v sousedním hrabství, potom cos ji tak vylekala.“

Fenka se na mě podívala s opovržením a řekla odměřeným tónem, jakoby mluvila s dítětem, „co vyleze nahoru, musí slézt dolů; Newtonův zákon toho či onoho, jdi spát, udělám sama, co je třeba.“ Šla zpět patrolovat a než jsem usnul měla strom zcela obklíčený.

Probudil jsem se časně a vylezl ze svého spacáku. Zbytky nočního rozruchu se válely po podlaze. Protáhl jsem se a vykoukl ven, abych uviděl Fenku ležící na zemi, jedno ospalé oko se jí protáčelo v hlavě, ale většinou mířilo vzhůru. Dal jsem něco vody a ona mně obdařila zavrtěním. Jenom jedním. Snažil jsem se ji odlákat od stromu, ale ani se nehnula. Šel jsem na ranní procházku, sám; nebylo to ono, tak jsem ji zkrátil a odjel do města.

Řezník se ptal na Fenku, tak jsem mu vyprávěl, co se stalo a hodně jsem tomu nasmáli. Byla pořád ve stejné pozici, když jsem se vrátil a den se zvrhl v ohavnou strnulost. Snažil jsem se jí vysvětlit věci z mého pohledu. ‚Lidé‘ řekl jsem trpělivě, ‚vědí některé věci, jež psi nemůžou vůbec pochopit, ale pouze na mně hleděla, jako bych byl blázen. Pro ni to bylo očividně otázkou principu, a já to mohl odbýt smíchem, když se tak rozhodnu, ale ona má reputaci, kterou si musí uchovat, a veverce to neprojde. Ne, pane.

Večer jsem toho měl plné zuby. ‚No tak, holka, pojďme do hospody, zapomeň na to, báječný řízek, přemýšlej o tom‘. Nic. Tak jsem vyrazil sám.

‚Kdepak máme pejska?‘…a já jsem znovu absolvoval to vyprávění, pro osvětu celé místnosti, všech šesti. ‚Ať se jí daří‘ řekla hostinská a načepovala štědrou polovinu sklenice a otevřela láhev světlého piva, ‚má to v krvi víte‘ dumala moudře. Přidal jsem se k té partě a hrál domino až do zavření.

Čerstvý vzduch mě udeřil, když jsem vykráčel do noci, jemně líznutý ale těšící se na Fenku. ‚Pitomý pes‘ chechtal jsem se, spokojený s vlastní nadřazeností, ‚no tak, kde je ta pěšina? Aha, tady je.‘ Vnořil jsem se do Styžské džungle. Nu, vypadalo to v noci hodně podobné džungli, ne lesu, jenž jsem tak dobře znal, ale sledoval jsem pěšinu s jistotou. ‚Budu doma za dvacet minut.‘ pomyslel jsem si. ‚Počkej, jak dlouho už jdu? Měl bych už tam skoro být.‘

Cestička se zdála rozdvojovat, ačkoliv jsem stěží mohl rozeznat terén, pouze různé odstíny černé. Kolik křížících pěšinek jsem zdolal? To se dalo těžko říct, a první náznak pochybnosti o sobě samém se vklikatil do mé zamžené mysli.

‚Pitomý pes‘ nadával jsem; pomalu jsem se rozpomínal, jak obvykle šla za svým nosem a vedla mě domů, a že jsem si zvykl věrně se držet té bílé věcičky, jež byla konečkem jejího ocasu. Pokračoval jsem v chůzi, ‚musí to být někde tady kolem, že.‘

Asi po hodině jsem došel k závěru, že jsem beznadějně ztracený. Mohl jsem jít kterýmkoliv směrem, nijak se to nedalo poznat. Pomyslel jsem si, kdybych tak dokázal najít silnici, ale kde je? Mohla být kdekoliv. Chodil jsem sem a tam celou noc. Účinky alkoholu se ztrácely, byl jsem dehydratovaný a pokleslý na duchu, dá-li se to takto říct (pozn. překl.: nepřeložitelná slovní hříčka, pokleslý na duchu je anglicky ‚dispirited‘, což může znít i jako ‚odalkoholizovaný‘ [spirit=duch i alkohol])

Zanedlouho po první záblesku světla jsem našel silnici. Byl jsem tři nebo více mil od Lesnické hospody, ale už to bylo relativně snadné kemp najít. Strom byl bez dozoru a když jsem se unaveně soukal do postele, Fenka vzhlédla ze své deky se slovy ‚Tak pozdě se chodí domů?‘ a okamžitě se vrátila ke spánku. ‚Pitomý pes‘ zívnul jsem. ‚Hmm‘ zachrápala ona.


© Ian Gillan 1997

Zpět na:
back to the archive anecdotage