Archive Anecdotage

42 Poslední výprava hledačů

Chystal jsem se napsat knihu, ale nemohl jsem najít pero. Měl jsem už vymodelovaný první démonický odstavec, ale dokázal jsem najít nějaký komunikativní nástroj? Ne!

Obrazy se mi hromadily v mozku… tužka žádná! Fascinován svou vlastní neschopností jsem si namíchal Tang. Ňadra a Venušiny pahorky (hlavní téma mého eposu rostlo).

Divoši se míhali kolem a pátrali po nějaké pastelce mezi dlaždičkami, abych mohl učinit za malý honorář nesmrtelnými jejich předimenzované údy. Teslou vysekané kanoe, od kterých se odrážejí tělesně živočišné válečné pokřiky vydávané ve zvláštních jazycích, míjejí zapadající slunce. Pitomí bojovníci veslovali v souladu, a potom v harmonii. Nikdo se o nic jiného moc nestaral kromě ‚Kde je ta zatracená propiska?‘

Rodiny, kmeny, vesnice, města, společnosti, lupiči, fušeři, trubači, majitelé zoologických zahrad, artisti na vysoké hrazdě, sumci, mazlíčci, filosofové, filantropové, fakíři a čolci velcí….sjednoceni v poslední výpravě hledačů.

A výkřik vyšel ven, vzkaz byl vyslán, otázka byla vznesena, tvrdý oříšek položen, požadavek učiněn, hlavolam předložen, problém vyřešen, parametry definované, obraz jasný.

‚Má někdo fix?‘ … Odpověď byla jasná: ne. Tak všichni zůstali smrtelnými. Dobře jim tak, psát o nich! Pancharti.


© Ian Gillan 1997

Zpět na:
back to the archive anecdotage