Archive Anecdotage

45 Kouzelný autobus

Během zimních měsíců mého dětství bylo zvykem, že jsme s tátou chodili co dva týdny do Griffin Parku sledovat Včelky při práci. Včelky (Bees) byly zdrobnělinou Brentfordu (fotbalového klubu) a Griffin Park bylo jméno jejich hřiště. Ne že by otec byl – muž Glasgow Rangers – skutečným fandou, ale byl to nejbližší profesionální tým, takže mě brával s mým kamarádem Barrym, abychom shlédli domácí zápasy.

Čekáme na autobusové zastávce uprostřed hluboké zimy. Čekáme…čekáme v mrazu. Čekáme na autobus…čekáme. Podupáváme nohama.

Hleděl jsem na tátu s očekáváním nějaké inspirované intervence, ‚Kdy ten autobus přijede?´ On se s jistou shovívavostí podíval dolů a řekl ‘…když budeš počítat od pěti pozpátku, autobus se objeví.‘

Cokoliv, cokoliv co nám dokáže vyhnat ten ochromující mráz z hlavy…‘pět, čtyři, tři – byl tady, zase ten úsměv, dvě, jedna…Uáááááááááhúúúúú!!!´

Velký červený autobus se magicky vynořil zpoza rohu nejbližšího kruhového objezdu. Byl tady, na povel – byl to zázrak.

Po dráždivém čekání se procedura zopakovalo o dva týdny později, a opět před příštím domácím zápase čtrnáct dní potom.

´Tati, jak je to možné, že dokážeš, aby se autobus takhle objevil?´

Otec odpověděl moudře ‚Na to přijdeš, až vyrosteš, synku.‘

´Ale tati, já chci být moudrý už teď, chci popadnout dospělost pod krkem a vytřást z jejich kapes všechna tajemství…´

´Budeš si muset počkat, synku.´

A tak jsem tedy čekal. Čekal a čekal, dokud jsem se jednoho dne neocitl na oné zastávce, byť o všedním dni.

Můj otec v té době už nežil a já s láskou vzpomínal na nádherné časy, které jsme měli, když jsme chodili na fotbal; cítil jsem se jako jeden z dospělých, s jednou výjimkou, ve všech ohledech.

A tehdy…došlo mi to. Konečně jsem pochopil, o čem táta mluvil, když říkal, že na tajemství s autobusem přijdu, až vyrostu.

Nebylo to o zkušenosti nebo moudrosti, které přicházejí s věkem…byla to čistá mechanika. Teď když jsem dorostl – a překonal – otcovu výšku, prostě jsem dohlédl na vršek poschoďového autobusu nad střechami domů, když se blížil k rohu, za kterým jsem nyní dokázal přesně předpovědět jeho příjezd každému s výškou nedosahující pět stop a šest palců.


© Ian Gillan 2009

Zpět na:
back to the archive anecdotage