Dear Friends

DF 41 – Metafyzika, magický autobus & soutěž

Duben 2006

Drazí přátelé,

jsem na Sunset Boulevard, Helen Mirrenová a Jeremy Irons mi koukají do pokoje přes ulici, kde hvězdně vévodí na billboardu propagující mini-sérii, Alžbětu I.

Částečně jsem zatáhl závěsy, abych vytlačil Jeremyho – promiň kámo – a pozval Helen k sobě. Odkládá roucho a předčítá mi nahlas z knihy Reginalda Hilla The Stranger House

‚…Mučení, proces, odsouzení, polámané tělo pověšeno až do okamžiku smrti, potom sejmuto, zatímco život ještě existuje a vykucháno, střeva hozena psům, konečně neživá mrtvola rozsekána na kusy, které budou hozeny do řeky, kromě hlavy, která bude naražena na žerď na význačném místě, dokud ji čas a vrány nepromění ve šklebící se lebku…‘

‚Ježíši, Heleno, to všechno za přejití ke katolíkům v anglických 80. létech 16. Století – ve srovnání s tím se zdá být navrhované potrestání nedávných případů odpadlictví v Afghánistánu velice civilizovaným; je to skoro povzbuzující.‘

Myslí si, že jsem prostořeký a naštve se, ale má hlava je v bezpečí, protože se musí vrátit do svého filmu. Nedbale se obléká a vylétává z okna, ale ještě mi stačí předtím olíznout prst, abych mohl snadno obracet stránky Elegantního vesmíru od Briana Greena…

Hodil jsem kámen do jezera
A on klesl ke dnu
Vlny se šířily
Ale na kámen se zapomnělo
Vlnky se vracely
Když jsme se všichni báli
Při hledání toho kamene

Ale ta díra zmizela
Je někde uprostřed
Někde hodně hluboko
Poslední chlápek, co ho šel hledat
Se skoro určitě utopil

Čas mu vyprchal
Se zítřkem se může rozloučit

Teoretičtí fyzikové jsou v pořádku, pokud se příliš nezamotají do superstruny. Brian Green je lepší než většina z nich, když nás vede po cestě do nekonečna, nebo nám alespoň dovoluje ustoupit a získat řádný pohled. Velkou zábavou je, že člověk nemusí být kvantový mechanik, aby se zúčastnil této jízdy.


Některé myšlenky je obtížné vyjádřit, protože jsou šokující pro jednu společnost a odpudivé pro ostatní. Hovořím o tabuizovaných tématech, obzvláště z říše spirituality. Ovšem, od té doby, co se přišlo na to, že bůh ve své primitivní formě je mocným nástrojem – pomocí kterého šamani v raných kmenových dobách mohli vyvíjet kontrolu – kdokoliv šířící originální nebo nekonvenční myšlenky mimo rámec hlavního proudu byl démonizován jako kacíř, bezvěrec, sektář nebo obyčejný cvok. To je skoro určitě důvod, proč Darwin odložil zveřejnění své velké teorie o dvacet let; měl strach z církve – jak by měl každý disident v 16. století – ne však kvůli svému životu, ale měl strach o svou pověst. Mohl bych zde trochu jít dál, ale myšlenková policie je kolem.

V každém případě, dovedete si představit život koncem 18. Století?

Po svém krátkém trvání, poslední schůze metafyzické společnosti byla uspořádána 16. Května 1880. Tennyson si stěžoval, že ‚po deseti letech namáhavého úsilí se nikomu nepodařilo ani definovat metafyziku‘; Huxley truchlil, že ‚zemřela z příliš velké lásky‘; a podle Deana Stanleyho (Donalda H. Rumsfelda své doby), „Všichni jsme měli na mysli tutéž věc, kdybychom ji jenom znali.“

Nu to jsou vám opatrovníci. Pro mě je ten význam jasný – živá stvoření existují a budou existovat mimo fyzično. A co skrývá budoucnost, s ohledem na to, že náš pobyt na Zemi není udržitelný? Určitě další fráze, musíme se adaptovat nebo zemřít, rozvíjet se nebo zastavit. Vezměme Darwina za slovo – jako kdyby od housenek po motýly – ale za rámec jeho snů; je čas podívat se za některé rohy.

Zde v kostele otáčejícího se kříže – to je zárodečné shromáždění mezi mými spánky – oslavujeme naše první skutečné pochopení cesty, kterou jít. Kterou cestičku zvolit? Tu, která je největší výzvou, ovšem; pro počátek je tam menší provoz. Tato cesta však porušuje všechna pravidla, jelikož gravitace má malý vliv na metafyzickou společnost.

Aristoteles, Euklides, Ptolemaios, Galileo, Newton, Darwin, Einstein a Hubble se všichni dopouštěli omylů; a bibli napsal člověk. Samý kecy, pane!!!

Byl to Einstein, kdo dokázal, že nic nemůže cestovat rychleji než světlo? Hmm, mají-li být tajemství rozšířené mysli plně prozkoumána, měli bychom si uvědomit, že se můžeme vmyslet do vzdálených galaxií během bliknutí hvězdy; ledaže se ovšem myšlení nepočítá. Ovšem, když se tam dostaneme, objevíme, že mnohé mlhoviny jsou dávno mrtvé, ale světlu zabralo velice dlouhou dobu dostat se k nám a důsledkem toho ony stálé svítí na naše lidské předky; zvláštní co?

Euklides by vás přesvědčil, že rovnoběžky jsou vždy ve stejné vzdálenosti. Opravdu jsem tomu skoro sám věřil, dokud jsem nekonvertoval k nekonečnu – a také po vyměření trestu, když jsem zpochybnil důkaz. ‚Jistě pane, to není možné, s výjimkou malého rozsahu, a i tehdy….‘ Prásk! Au! Ale potom od svých osmi let jsem nevěřil ani jediné přímce, neřkuli dvěma.

Bylo to Hawking, kdo trval na tom, že neexistovalo nic před takzvaným Velkým třeskem? Nemožné! Velký třesk byl pouze hořlavý únik z další dimenze – bod vzkypění.

Přemýšlím – trpěla Metafyzická společnost stejným strachem jako Darwin? Nakolik to bylo dost těžké v ovzduší 19. století veřejně naznačit – dokonce o tom uvažovat – že původem lidstva byl něco jiného než výtvor Boha. Jak těžké to muselo být pro tyto myslitele pronést tato slova, rozvíjet argumenty pro posmrtný život – mimo konvenčního nebe? To by bylo tabu rovnající se pedofilii nebo rasovému hanobení v dnešní době.

Mimoto, jak byli obeznámeni s dílem jejich současníka, filozofa a učitele, Edwina Abbotta, jehož koule ve ‚Plochosvětu‘ byl extra-rozměrový hlavolam – mimo rámec veškerého chápání? Nu byla to brilantní učební metoda; vezmeme známou situaci, v tomto případě tři lineární rozměry, jeden z nich odtrhneme – výšku – a znovu ji představíme nevěřícímu publiku jako příklad rané superstruny. Někteří stále říkají, že sociální komentář vyjádřený v rámci toho textu ukazuje skutečného génia autorova. Nu možná to byl delikátní způsob vypořádání se se škrtícím třídním systémem – a umístění kněží do nejvyšší vrstvy nám říká něco o jeho širších úmyslech – ale výzva podívat se za roh kouknutím přes vršky střech je to, co by každý rodič/učitel dělal přirozeně, kdyby systém nebyl tak rigidní.

Idea myšlení za rohy je těžko pochopitelná i podle dnešních měřítek, takže představování si něčeho, co ‚neexistovalo‘ by bylo nebezpečným teritoriem v 70. letech 19. století. Filozofické studium bytí a vědění se velice snadno řekne, když víte, co jste – ha, bez šance – a potom pochopíte, že vědění je pouze otázkou posouzení okolního prostředí.

Můj otec vždy věděl, kdy přijede autobus. Říkával ‚počítej do pěti…‘ a na to – jakoby nějakým kouzlem – červený double-decker vyjel zpoza rohu; nikdy se nespletl.

‚Jak to víš, tati?‘

‚Je to něco, nač přijdeš, až vyrosteš‘, odpověděl vážně.

Jistě – o pár let později, když jsem o pár palců vyrostl, dokázal jsem uvidět červený vršek autobusu nad střechami, když se blížil k rohu, a tak jsem byl schopen předpovědět velice přesně okamžik, kdy se zcela objeví.

Kdyby byl však můj tělesný vzrůst zastaven stejným způsobem jak by zakrněl můj intelektuální a duševní vzrůst v tomto rozhodujícím věku, potom bych si do dnešního dne myslel, že můj otec má ‚nadpřirozené‘ vědomosti; a co to znamená?

Znamená to, že se obracíme k bohům, již se zdají mít všechny správné odpovědi předtím, než jsem dost staří, abychom dosáhli určité výšky?


Následující je důkazem, že naši svého času báječní angličtí bobíci – naše anglické policejní sbory, kterým se nyní kolektivně říká policejní služba, moji drahoušci – nebo chlapci v modrém, jak se jim s láskou říkalo, obdivovaní a ctěni, učinili kompletní přechod z institucionálních rasistů (sic) na pouze obyčejné pitomce. Rychlost změny lze přisoudit částečně faktu, že většina nových vysokých úředníků jsou rychlokvašení univerzitní absolventi a vůbec ne skutečné policejní osobnosti. Dalším přispívajícím faktorem je zpronevěření se povinnosti ze strany po sobě jdoucích premiérů a ministrů vnitra, čímž se policie politizuje a je zbavena úcty ve všech vrstvách společnosti; namísto pouhé kliky ‚Všichni fízli jsou pancharti‘. A nezapomínejme, že pubertální slátanina opravné legislativy měla jasný efekt v rozšíření mezery mezi soudci a exekutivou.

Podívejte se na tento nedávný libsbríf (doslovný přepis).

Směrnice Asociace vedoucích policejních důstojníků:

Jestliže jsou jednotlivci, jako oběti zločinů nebo incidentů z nenávisti, vystavení lhostejnosti nebo odmítnutí ze strany policie, toto je v důsledku činí obětmi podruhé.

Druhotná viktimizace se koná, bez ohledu na to, zda policie je lhostejná nebo odmítavá vůči obětem či není, jestliže se oběti takto cítí po této vzájemné interakci.

Zda je, či není, aby se takto cítily racionální, není důležité.

Povinnost padá zcela na policii, aby zvládala tuto interakci tak, aby zajistila, že oběť nemá žádné residuální pocity druhotné viktimizace.

Musel jsem si to přečíst více než jednou, aby pochopil tuto nefalšovanou pitomost.


450 miliard USD pomoci šlo do Afriky v průběhu posledních třiceti let a přesto je jak délka života tak hrubý domácí produkt nižší teď než tehdy. Nepřečetli byste si tu poslední větu ještě jednou?

Mám rád toho důstojného gentlemana po večeři Kofiho Annana. Skoro si dupnul nohou, když trpělivě snášel interview s Vile Blitzerem [pozn. překl.: Wolf Blitzer je reportér CNN, zde je slovní hříčka se slovy Wolf (také vlk) a Vile (odporný)] (CNN by mělo zaměstnat toho odporného Tima Sebastiana; není o moc příjemnější než vlk, ale mnohem lépe prozkoumaný a také má pár skutečných tesáků).

Vlk to ano!! Ten bezpohlavní kokršpaněl se odvážil říct, že OSN mohlo udělat více v jistých otázkách a naznačil, že to bylo ponecháno na USA, aby jednaly.

S neuvěřitelnou trpělivostí a diplomacií – navzdory dmoucím se žilám a zaťatým pěstem – náš Kofi vysvětloval, že OSN je stejně mocné jako je vůle jejich členů. Mohl jít dál a říct, že všichni z hlavních hráčů nemají na kamenném srdci každého slizkého, diskutabilního bodu nic než vlastní zájem.

Klasický příklad – ověřte si to, najdete jich, kolik budete chtít – zkorumpovaného veta ze strany stálého člena je současný čínský nezájem o jakékoliv kroky vůči Chartúmu v reakci na zvěrstva v Dárfúru. Přemýšlím, kdo by mohl být největším investorem v súdánském pučícím ropném průmyslu – mohla by to být Čína? Já hlupák – prásk mi po zadku mokrým jalovcem.


Zde je nová soutěž, prosím zasílejte odpovědi na jednu nebo obě z následujících otázek.

a) co to je prorok?

b) co to je svatá pravda?

Pěkné ceny pro nezajímavější/nejhumornější odpovědi – platí obvyklá pravidla1.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2006

Jo, mimochodem – skoro jsem zapomněl – mám venku novou desku! 2

1 Co znamená ‚obvyklá‘ byste se měli zeptat. Mně se neptejte, protože vám to pravděpodobně neřeknu. Mám tolik problémů s realitou jako vy….Steve/redaktor

2 To je pravda, má (Ověřená informační služba Caramba)

Zpět na:
return to DF index