Dear Friends

DF 56 – Červí díry & kočičí dvířka

Link to: 'General Relativity: In Acknowledgement Of Professor Gerardus ‘t Hooft, Nobel Laureate
by Stephen J Crothers, April 2014'

Září 2014

Drazí přátelé,

Pár dnů po posledním koncertu Deep Purple v australském Brisbane, který se konal v The Entertainment Centre v úterý 26. února 2013, jsem obdržel email od astrofyzika Stephena J. Crotherse, ve kterém psal, jak moc se mu vystoupení líbilo.

Fascinován tím, že mohu být v kontaktu s někým, kdo by mohl s jistou autoritou reagovat na mé teorie nekonečna, temné hmoty/energie, červích děr a kočičích dvířek, odpověděl jsem a od té doby jsme stále v kontaktu.

V důsledku toho jsem byl seznámen se světem vědeckého intrikaření, ve kterém Stephenovy názory na teorii černé díry, kosmologii velkého třesku a obzvláště Einsteinovu obecnou teorii relativity, spolu s názorem na ‚establishment‘ obecně, vyvolaly posměch, vztek a výhrůžky násilím (dokonce vraždou; od jednoho člena Institutu Maxe Plancka). Uprostřed všech těchto syčivých výpadů a osobních urážek – se kterými jsem se mohl seznámit – se stává zřejmým, že na žáden ze Stephenových důkazů nikdo nedokázal odpovídajícím způsobem zareagovat. Tím chci říct, že jeho výpočty a logika z toho všeho vycházejí jasně nezpochybněny, a co je však bizarní, jeho práce je příležitostně a nemotorně potvrzována těmi nejvíce nenávistnými kritiky, kteří – zdá se – stále vnímají sféru jako kruh (jako v Abbottově ‚Ploché zemi‘, Romanci mnoha rozměrů)

Po přečtení značné části korespondence mezi Stephenem a jeho Goliáši, docházím k nevyhnutelnému závěru, že tento vědní obor, v rukou svých správců, se stává systémem víry – věř, můj synu.

Na první 39 stránkách z 80 se Stephenova ‚Odpověď‘ (viz níže), adresovaná profesoru Gerardu ´t Hoofotvi, nositeli Nobelovy ceny za fyziku a liverpoolskému kapitánovi, čte jako poutavý román; skutečně strhující čtení. Máte-li na to, potom se pusťte do těch čísel – rovnic -  a pokuste se být prvními, kdo v nich najde chybu. Pokud vám však, jako v mém případě, připomínají hieroglyfy, potom je přeskočte, nebo udělejte to, co já, a vybarvěte je pastelkami. Tyrkysově modrou rovnici si dávám zarámovat na zeď své pracovny.

Potom vstřebejte psanou osnovu a udělejte si sami vlastní úsudek. Veškerá korespondence a primární odkazové zdroje jsou zde pro eventuální pomoc. Doporučuji, abyste si vytiskly prvních 39 stran jako já; usnadní vám to projíždění po obrazovce tam a zpět, když si budete poznamenávat otázky, které nám nevyhnutelně zašlete do Otázek&Odpovědí, které budeme mít společně se Stephenem. Cítím ve vzduchu novou velice zajímavou soutěž, jakmile dokončíme tu předchozí o totožnosti složení fotbalového týmu – proto pospíchejte.

A po přečtení Stephenovy ‚Odpovědi‘ mne napadlo...Co je to rovnice?

Dle mého slovníku – je to matematické tvrzení, že dva výrazy jsou si rovny.

Znáte to, je to tohle-plus-tohle-krát-tamto = to a to.

Pěkným příkladem rovnice může být (2+2) = 4

Avšak naše čísla (stejně jako naše slova) mají pouze tu hodnotu či význam, které jim přisuzujeme.

Nedávno jsem byl v Dali, hlavním městě Divnostánu, na návštěvě u profesora Franka Einsteina, a tam mají od nás odlišný numerický systém. Takže v této fantasmagorické zemi, (2+2)=5

Jak je to možné?

Zkontroloval jsem čísla v jejich početnicích a tam bylo...

...1, 2, 3, 5, 4, 6, 7, 8, 9, 10

Takže jejich 5 se rovná naší 4 (5=4) a tudíž jednoduchá rovnice (2+2) = 5 je v Divnostánu stejně přesná jako naše (2+2) = 4. Stejně jako když je kapota u auta v USA „hood“ a v Británii „bonnet.

Jsou to pouze slova.

Samozřejmě, ve složitějších rovnicích nám nepravidelnost 5/4 leze stále větší měrou na nervy a to je důvod, proč v dnešní době s Divnostánem moc neobchodujeme; ve skutečnosti většina lidí zapomněla, kde vůbec je. Podívejte se do kterékoliv mapy a budete mít problém tu zemi vůbec uvidět – při pohledu na ni se instinktivně scvrkává – ale je tam; uzavřená mezi Fornicopií, Republikou Zélótů a  Terra Thomasem. Nejjednodušší cesta je tam maglevovou plechovkou v tunelu z Hounslow na Jávu,  poslední úsek je dost vzrušující, protože je tam ostrá odbočka o 12G na vedlejší trať do centra Dali. Vezměte si sandviče; místní strava vám chutnat nebude, je to všechno propojené...ale to odbočuju…

Pro vaše informaci ... a k mé radosti, Divnostánci přijali ‚metrický čas‘ (který jsem vynalezl už v Drahých přátelích 36).

Pokud si vzpomínáte, základní prvky jsou:

100 sekund = 1 minuta
100 minut = 1 hodina
10 hodin = I den
10 dní = 1 týden
3,651 týdne = 1 měsíc
10 měsíců = 1 rok

(Dny v týdnu jsou pojmenovány následovně: minky, wurzel, flicker, bra, terry, hipster, fraulein, wasp, sobota a neděle)

Tento systém je imunní vůči solárním/lunárním vlivům, ale kryje se jednou ročně, na nepravidelné oběžní dráze, s gregoriánským kalendářem (což je mimo naši galaxii k ničemu).

Všechna desetinná čísla jsou zkrátka a dobře na určité věci, ale v country nemáte kilometr, že ...Ne, je to míle. Pokutová značka a území jsou od branky 12 a 18 yardů, ne těch směšně neohrabaných 5,5 a 16,5 metrických aproximací, plus středový kruh (či horizont událostí, když už jsme v přítomnosti pana Crotherse) má poloměr 10 yardů, ne těch bezkrevných 9,15 metrů.

A další věc...koně se nepřevádějí do desetinné soustavy, že. Zrovna jsem si to ověřil: Průměrná výška dartmoorského poníka je 12,2 pěstí (ach, to snad ne, nemůžeme směšovat pěsti a desetiny...podle Frankieho Dettoriho by to bylo potom 12 pěstí a jeden prst, ačkoliv jich má sám deset, z nich však jsou dva palce...zde vidíte ten problém se smíšenými systémy)

Avšak to, kde desetinná čísla selhávají, je, když chcete sdílet lichost. Jak byste, řekněme, rozdělili sto zákusků mezi tři chamtivé lidi? Musíte použít zlomky; dát každému jednu třetinu, protože s desetinnými čísly nikdy nedosáhnete spravedlivého dělení. Samostatný podíl 33,33 periodických znamená, že se drobky budou dělit dál na fotony, u-kvarky a tak dál, až bude dávno po svačině.

Takže když chcete měřit něco skutečně velkého, jako například odsud až po věčnost, potom staromódním způsobem bylo použít světelná léta, protože vám ušetří nespočetné miliardy nul (s pomocí stop a palců, například) a vměstnají se na dvourozměrnou stránku daleko pohodlněji.

Potíž se světlem je ta, že se v našem prostředí stává ve skutečnosti relativně pomalým. Urazí kolosální vzdálenosti, přičemž mu to trvá řadu tisíců let, než k nám doputuje z opačných koutů (sic) vesmíru. Může mít vlastně vesmír kouty, všechny ty asymptotické křivky atd.? Ne! V přírodě nemohou existovat žádné kostky nebo přímky či cokoliv euklidovského, a – ve skutečnosti - na zemi také neexistují; možná se tomu blíží tak akorát, aby se udrželi pohromadě budovy, ale neexistuje nic takového jako rovnoběžky, navíc, neexistuje nic takového jako přímka; dokonce tím není ani laserový paprsek. Můžeme pouze pozorovat jasné věci z dálky, které mohou být – podle všeho – dávno mrtvé nebo hasnoucí v době, kdy jejich obraz dorazí sem k nám na naší skvrnku vesmírného prachu.

Hubble zahlédl vznikající galaxii vzdálenou 13,2 miliard světelných let. Možná to není tak daleko, pokud budete cestovat na světelném paprsku; při warpové rychlosti 7 (ta se zatraceně blíží rychlosti světla) vám cesta tam zabere ve skutečnosti necelých 12 klasických let, byť vaše dvojče na zemi (sic) bude muset čekat celých nešťastných 13,2 miliard let, aby vás uvidělo přistávat v cíli. To je hrubý odhad, ale můžete si být jisti, že do té doby přijdeme na něco rychlejšího než světlo. Na vysvětlenou předchozího: jak všichni víme, rychlost světla musí být ve svém pohybu o hodně rychlejší než rychlost světla, jak ji vnímáme. Takže něco se zcela určitě pohybuje rychleji než světlo, a je to světlo samotné. Jako v případě všech věcí v pozorovatelném vesmíru, světlo je předmětem paralaxového efektu; je závislé na tom, kde stojíte. Navzdory tomu všemu, měl bych vám říct, že profesor zřídka vylézá se své báně; využívá svou představivost.

Což vysvětluje, proč si tito vědci budou muset ještě chvíli v té temnotě počkat; podle Alberta Einsteina, světlo rychlejší už nemůže být a přesto nemůže uniknout z černé díry, protože není dostatečně rychlé. Ale podle mého drahého přítele profesora Franka Einsteina z Divnostánské univerzity (obor kosmologie) – on miluje tyto časté jmenovité zmínky – pohybujeme se dál směrem k našemu porozumění toho, jak malé nepochopení (jako například přisuzování hodnoty nekonečnu (jako v ?-10=cosi)) může v raných fázích čehokoliv vést k velkým problémům časem, když se abstraktní víra stává konkrétní. Nazývá to paralaxovým efektem na Bohu. Ale této teze vás v těchto Drahých přátelích ušetřím.

Stačí říct, že v posledních několika týdnech jsme odkryli tajemství vesmíru.

Náš vesmír je konečný, byť se rozšiřuje úplně stejně jako všechno jiné včetně našeho poznání; nejlepší definice pro ‚vesmír‘ je stále ono ‚všechny věci poznané‘. Jediné skutečné otázky jsou ‚kolik přilehlých, tvárných vesmírů je v tom nekonečném prostoru‘? (jenž jsem pojmenoval Abbottosférou). A – s ohledem na multi-dimenzionální obrovitost tohoto scénáře – co se nachází před a za naší troškou?

Stoupenci Velkého třesku by ho chtěli mít ‚konečný‘ na začátku (Hawking například tvrdil, že ‚před velkým třeskem nebylo nic‘) a všechno ostatní ‚nekonečné‘. Pokud si ale vzpomínáte, slova a míry mají pouze tu hodnotu, pro kterou byly navrženy, a stávají se nadbytečnými při putování bez mapy a měřícího pásma.

Moje představivost mně odvádí, nekonečně rychleji než rychlost světla, do metafyzického prostoru, kde je potřeba nových měr, jelikož jsou také na opačném (kvantovém) konci stupnice, kde malí zelení mužíčci (či Homo Spiritus Papilio, jak jsem je pojmenoval) ještě budou muset uvidět světlo z jednoho z mých osobních elektronů. F. Einstein vypočítal – s využitím Avoirdupoise – že cesta k nim potrvá 60 miliard světelných let (dávno před „Velkým třeskem“). Ale oni (naši předkové - Homo Spiritus Papilio) budou již mimo fyziku jakéhokoliv druhu, takže to nemá smysl. Byť se sotva rodí, mohou skrze nás vidět do zvláštního, dynamického vesmíru prostoru a hmoty, kde my pobýváme, a mnohem, mnohem dále; přičemž se také dívají přes naše ramena po známkách vlastního světa ... a tak dál.

A Homo Spiritus Papilio to udělá okamžitě; stejně náš drahý profesor. To vás přinutí přemýšlet, že.

Sledujte Stephena Crotherse v práci, když přednáší řeč nazvanou „Paralaxový efekt na krátké vlasy“ (ano, my víme) na https://www.youtube.com/watch?v=nXF098w48fo

A – abyste probádali úžasný svět Stephena J. Crotherse – navštivte jeho webové stránky

www.sjcrothers.plasmaresources.com/index.html

Ahoj,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2014

Zpět na:
return to DF index