Dear Friends

DF 61 – Zvláštní druh Mitzi, zdvořilý dotaz

Chicago Září 2017

Sofie, Bulharsko

Drazí přátelé, rodiny a fanoušci,

Drazí přátelé,

Někdo se mne ptal, o čem jsem na této koncertní šňůře drmolil každý večer na konci skladby „Strange Kind Of Woman“ („Zvláštní druh ženy“).

Je to skutečný příběh s provinciálními variacemi v závislosti na počasí a mých zubech, které mi někdy okusují mozek, když jsem hladový nebo se vzpamatovávám ze sraženého prádla.

Časně toho rána jsem si plaval v místní řece/jezeru/rybníku či v toku myšlenek, když se najednou z mlhy vynořila…nemohl jsem tomu uvěřit; musel jsem si promnout oči, ztratil jsem dopřední pohyb a okamžitě se ponořil. Lapal jsem po dechu, když jsem se vynořil na silnici (psal jsem už na radnici několikrát ohledně těch výmolů), podíval se ještě jednou a ano…dva tahy a matík, neodvratný!!

Ze všech možných tam byla ona, v mohawkovské kánoi. Mohawkovská kánoe má vepředu (na přídi) takový kousek zahnutý směrem dozadu a podobný tvar zahnutý směrem dopředu zase vzadu, čemuž se – jak každý námořník ví – říká záď; vážně. Mohawkovská kánoe je mnohem snadněji potopitelná než, řekněme, indiánská kánoe nebo kajak … kvůli nekryté dělové palubě. Ale to se samo sebou rozumí…

Avšak tam byla ona, v celé své kráse.

S nohama v bok tam obkročmo stála na sedátku na tom zadním kousku (vyhněme se v záři tautologii, pokud možno, přináší to smůlu) Mitzi Dupree.

Jako vždy fikaná, používala mazaně dlouhé pádlo, aby dosáhla na vodu pod kánoí - která mohla být, v závislosti na lokaci, slaná/sladká/smíšená nebo šumivá -, a mohla tak kánoe řídit kupředu (samozřejmě, máme úterý, takže hovoříme o Michiganském jezeru, příští pátek to je Cincinnati a řeka Ohio, nebo možná Little Miami, bohužel také sladká, ale jste v obraze, že?). Mitzi (dříve jsme si tykali) mne absolutně ignorovala, když jsem se škrábal na palubu plavidla; byl jsem pod úrovní jejího pohledu z důvodů, které budou vysvětleny v kapitole 17.

Kolem Mitzina krku byl stříbrný los na kožené šňůrce. Abych byl úplně přesný, los samotný visel na té šňůrce, což byla popravdě jediná věc kolem jejího krku. Nejsme si jistý, jak dostala samotného losa kolem krku, pakliže si nepřehodila přední nohy přes jedno rameno a zadní půlky/nohy přes druhé, ale to by už nebylo ‚kolem‘ krku, že (rétoricky)…spíše taková hovězí pašmína. Neviděli byste jeho zbytek, visící jí na zádech - a to by ovlivnilo držení jejího těla, i když to byla silná žena -, a pouze s viditelnými paznehty by to stejně tak dobře mohla být masivní stříbrná koza. V každém případě, pouze aby bylo jasno, stříbrný los (velice vzácný druh na seznamu ohrožených zvířat, mohl by dokonce být tím úplně posledním…konec jedné éry!) visel pedanticky a pendanticky řádným newtonským způsobem na kožené šňůrce.

Ke každému Mitzinu lehce naolejovanému a impozantně svalnatému stehnu byla připásána mezikontinentální balistická střela s pekelnými tendencemi. A pod její bederní rouškou, zhotovenou z řady elegantně ušitých, dříve vyděšených a scvrklých slabin, byla rozbuška s vlasovým spouštěčem…OK, možná jsem tam koukal, nebo si to tam pečlivě prohlížel… pár vteřin – ne víc. Ale to stačilo na to, aby se to odpálilo.

A ona šla vzhůru, nejprve pomalu, jako ty rakety na Cape Canaveral, sotva se pohybovala, ale dokázal jsem rozeznat, že se něco dramatického stane, protože vypálila díru velikosti Labradoru do dna toho, co ještě o vteřinu dříve, před tím vulkanickým momentem, byla záďová paluba. Ještě nikdo předtím neviděl na žádné kánoi záďovou palbu, ale ony existují, věřte mi. Jedna se objevila na několik hrůzných okamžiků předtím, dokud Mohawk, plus/minus blízký nezaujatý pozorovatel, nezmizel za náhlou hranou Viktoriiných vodopádů. A potom tam…ach, to nic, viz kapitola 22.

Když její nohy začaly jevit první známky zdvihu, vzhůru a pryč od éterického Rufus-Aportu, popadl jsem ji hloupě za kotník. Ne hloupě proto, že jsem ji popadl za kotník, ale proto, že jsem ji popadl za kotník hloupým způsobem. A ne hloupě v užvaněném idiotském smyslu, ale hloupě, protože jsem nepoužil obě ruce. Jedna z nich (mých rukou) byla zaměstnána snahou vyprostit se z řetězu kotvy, jehož odporné články se omotaly kolem ‚mého‘ kotníku při stejně hloupém pokusu zachránit ho/je (to je fakt úplně jedno) před utopením. Myslel jsem, že utopení je přesně to, k čemu byl kotvy vynalezeny, ale podle všeho tohle skončilo s jistými výhradami, tak trochu, ale ani zdaleka tak dobře, jako ten hrdý a domorodý Mohawk.

Mezitím zbytek Mitzi nabíral rapidně na rychlosti, zatímco my si hráli na honěnou. Tím ‚my‘ mám na mysli její kotník, mne a jednu nafoukanou kotvu. Protože mu chci odepřít kyslík slávy, Jeffa, tu bezejmennou kotvu, už více nezmíním; ale v každém případě mějte na paměti zvětšenou hmotnost při sledování vzestupů a pádů následných událostí.

Díky jednorukému sevření jsem visel trochu do boku a to mělo za následek nestabilitu rakety, kterou jsme vlastně byli. Odstředivá síla, ať už byla jakákoliv, se rozhodla s námi excentricky pohazovat a předtím, než jsme dorazili k ozónové vrstvě, si nás někdo, a to se slušným dalekohledem, mohl splést s tančícím dervišem mířícím k Merkuru.

V tomto bodě, zatímco zde byl ještě ždibec atmosférického odporu, Mitzi – přesně podle očekávání – byla svlečena ze své důstojnosti, třebaže obdivována a téměř uchopena Tantalem z jeho míjející orbitální louže – Ha! Zase vedle! Knoflíky, mašle, pásky, šle, stuhy, šátky, zipy, suché zipy, elastické bederní roušky (množné číslo, ano, po čase mi bylo řečeno znepokojenými pozorovateli v Jodrell Bank, že nosí dvě; je to šokující, ale Mitzi měla pod tou svrchní ještě roušku cudnosti), smyčky a kolíčky, šňůrky a tkanice, to vše se uvolnilo a padalo k Zemi, a ona zůstala nahá.

Jako džentlmen jistého druhu – občas ale také nijakého – jsem se podíval dolů; oči mi stejně slzely. Velice pomaličku jsem začínal mít obavy z výšky, když má ruka začala ztrácet svůj stisk. Celé moje štěstí bylo…kotník, ke kterému jsem byl upoután… ne emocionálně jako v milostném smyslu, ale fyzicky, v hysterickém a vůbec ne zábavném smyslu …nebyl tak „lehce“ naolejován jako zbytek jejího těla; WD40 už se zcela vytratil, když jsme dosáhli únikové rychlosti. A Mitzi, v žádném případě dáma, toho využila, aby se mne zbavila – stejně jako svého starého kožichu – a tím to celé haslo. Ona šla nahoru a já dolů (Kapitola 93).

Lehčí o odhozený náklad, Mitzi stupňovitě spustila oba pomocné raketové motory a nasadila warpovou rychlost na své cestě do Chelsea Harbor v nějaké jiné galaxii, aby si tam něco nakoupila a zahrála ping pong.

Při návratu jsem prožil jisté turbulence a udělaly se mi potničky, což mělo za následek, že jsem v panice poněkud melodicky řval, avšak pohodlně jsem přistál nedaleko místa, kde jsem ráno plaval; v pravý čas na Neobyčejného muže („Uncommon Man“).

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2017

Zpět na:
return to DF index