Questions - you got 'em; answers - we got 'em

e-mail:

67 – Příjemně překvapen, rozcvičování, paradoxní Van, Running Bear á la Poe

Od: Bradford DeMoranville

Jenom jednu otázku na Iana. Vím, že jich dostává hodně, takže budu příjemně překvapený, když odpoví:

Zrovna jsem poslouchal Bananas, a teď jsem skoro u konce Toolboxu. Myslím, že by se skladatelský styl Stevea Morrise perfektně hodil k dnešnímu zvuku Deep Purplu. Teď, když jste porušili pravidlo „žádní skladatelé zvenku“ (?) spoluprací s Mikem Bradfordem na několika nahrávkách, uvažoval bys o tom přivést Stevea Morrise jako hostujícího autora u jedné nebo dvou nahrávek? Vím, že nemluvíš za kapelu, jež by to mohla vetovat, ale jsem osobně zvědav, zda-li bys byl pro to otevřený.

Abych byl naprosto jasný, myslím, že by tato spolupráce mohla být vážně super.

Brad z Floridy

Ahoj Brade,

toto je přemýšlívá otázka. Michael Bradford – náš producent – byl čestným členem během psaní/nahrávání ‚Bananas‘ a tak písně ‚House of Pain‘ a ‚Walk On‘ neporušily žádný nepsaný zákon; byl součástí naší rodiny.

Ne, nebyl bych pro to, aby Steve Morris, nebo kdokoliv mimo skupinu, spolupracoval jako hostující autor na nějaké purpleovské nahrávce. Toto ovšem není žádná úvaha nad Steveovým výjimečným talentem, ale v podstatě je to duch kapely, na němž nám záleží. Instinktivně víme, že u této práci nejde jenom o vynaloženou zručnost; jde zde o umění vyrobit něco zvláštního. Proto to řešíme svépomocí.

Nazdar, ig

Od: Rodrigo Eymael alias Rod-Autobahn USA

Ahoj Iane,

nejprve ze všeho, díky za inspiraci po všechna ta léta.

Budu hrát Ježíše na vystoupení, jež bude holdem hudby Jesus Christ Superstar (velmi rockovým způsobem), a používám tvou verzi z roku 1970 jako vzor (jelikož dle mého názoru tvé „Gethsemane“ je jedinou nahranou verzí, která stojí za to).

Máš nějaké tipy na procvičení se na tyhle ječáky? Vyvíjím si svou vlastní techniku, ale tvá pomoc by pro mě znamenala velmi mnoho.

Hodně zdravím,
Rodrigo Eymael

Ahoj Rodrigo,

díky za tvůj dopis. Mnoho štěstí s tím vystoupením. Bohužel musím říct, že jsem se nikdy ‚nerozcvičoval‘ v tradičním slova smyslu; zpravidla se do toho vrhám po hlavě.

Pravda je, že se však velmi koncentruji – duševně i spirituálně – před vystoupením. Začíná to asi kolem poledne nástupem ‚žaludeční nervózy‘ nebo jak já říkám ‚očekávání‘; je to když jím své hlavní jídlo.

Normálně se snažím mít siestu kolem čtvrté a šesté odpoledne.

Rád přijíždím na místo 90 minut před vystoupením. Potom zamířím do mé ‚svlékárny‘ a započnu hodinovou meditaci. Zavolají nám 20 minut před vystoupením a v té době jsem maximálně soustředěný.

Na každého asi platí něco jiného.

Nazdrar, ig

Od: George Vedel

Drahý Iane Gillane,

slyšel jsem povídat toho člověka, jenž angažoval Stevea Marriota a Petera Framptona do Humble Pie, že je angažoval proto, že to byli ‚skvěle vypadající hoši.“

Dále jsem slyšel Jona Lorda říkat, že důvodem pro přijetí Glena Hughese a Davida Coverdalea bylo, že „to byli skvěle vypadající hoši.“

Dále jsem slyšel milión dalších klíčových lidí z hudebního průmyslu říkat to samé. Jaký je tvůj názor, je způsob, abychom my, kteří se zajímáme o samotnou hudební stránku hudby, mohli prosperovat nebo mít výhodu nějakého druhu z faktu, že jsme s to si vybrat nejlepší hudební výkon podle ryzích hudebních kriterií?

Velmi nudný,
Velmi pokorný,
George Vedel

Ahoj George,

mám pocit, že výroky, které jsi zmínil, byly vytrženy z kontextu. Například, kdyby tito hoši nebyli s to podat výkon na nejvyšší úrovni, potom by jim vůbec nebylo nabídnuto angažmá.

Myslím, že tvůj názor se dá aplikovat na ‚popovou‘ část hudebního spektra, kde se ti normálně neotevřou dveře, pokud tvá promo fotka nezapadá do představy týmu, jenž dává dohromady nové ‚číslo‘.

V naší branží však tomu tak docela není, že? My vítáme podivínství a třebaže lidé, které jsi zmínil dříve jsou z konvenčního hlediska ‚dobře vypadající‘, co potom všichni ti ostatní, kteří to dokázali díky svému pouhému talentu nebo výstřednosti; ti, kdo by možná nikdy nedostali šanci od ‚producentů‘, protože nezapadají do jejich ‚šablony‘? Dokážu si vzpomenout na stovky, začnu hodně dávno s Buddym Hollym až přímo k tomu zvláštně vypadajícímu chlapíkovi v The Darkness.

Vím, že zde existuje hodně puristů a ve většině případů se pod tyto zásady podepisuji, ale musíme uznat, že ‚osobnost‘ hraje velkou roli při prosazení hudby u posluchačů.

Paradoxně zde máme Vana Morrisona – a funguje to také.

Takže, v odpovědi na tvou otázku, ne; myslím si, že samotná hudební stránka – jak jsi to vyjádřil – musí jít bezpodmínečně ruku v ruce s osobnosti interpreta.

Nazdar, ig

Od: Langberth

Ahoj Iane,

Hele, díky za to, že máš aktivní webovou stránku.

Před několika lety jsem viděl DP ve Phoenixu v rámci turné House of Blue Light a během přídavků jste, chlapi, zpívali písničku „Running Bear“ (od Johna Prestona?). Nemáš tušení, zda existuje vaše nějaká nahrávka této písničky? Za jakoukoliv informaci, kterou můžeš poskytnout, co se týče toho, kdo a jak jste, hoši, narazili na tuto melodii, bych byl velice vděčný.

Bylo to skvělé vystoupení, pamatuji se, že jsem si tehdy pomyslel, že ne mnoho lidí v publiku pravděpodobně vůbec poznalo tuhle písničku, přinejmenším ne mnoho v mé věkové skupině. Vyrostl jsem na rock and rollu 70. let a jediný důvod, proč jsem ji poznal, by ten, že jsem předtím poslouchal 8 písničkových hitů z padesátých let, jež patří mým rodičům. Tohle byla fajn písnička a vidět vás, hoši, ji hrát je jednou z mých nejoblíbenějších rock and rollových vzpomínek.

Díky,
Langberth

Ahoj Langberthe,

Díky za tvůj dopis. Ano, byl to Johnny Preston, konec padesátých, počátek šedesátých let. Byla to jedna z písniček, které jsem zpívával s mým kámošem Barry Higginsem, když jsme kráčeli domů z denních žňových prací úzkými devonskými uličkami do našeho podnájmu u jeho tetičky Marge a strýce Freda, v Mothecombu. Barryho hlasové nasazení bylo kapku radikální, takže bych považoval jeho přispění za poněkud zemědělskou harmonii, ale vůbec se nedá říct, že by se mu nedostávalo v kategorii ‚nadšení‘.

Je to jedna z těch písní, jež Ti uvízne v paměti. Do dnešního dne vidím před sebou Běžícího Medvěda a Bílou Holubičku, kteří chovali k sobě lásku velkou jako celé nebe; zoufalí milenci plavou k sobě vířícími vodami jenom proto, aby byli staženi ke dnu, jakoby do Poeova Maelströmu.

Tahle píseň zažila ještě jedno provedení v rádiové stanici v Melbourne. Roger Glover, Bruce Payne (náš manažer a fanoušek tohoto období skvělé americké pop music) a já jsme zpívali Running Bear a cappella pro několik nadšených moderátorů a pobavených posluchačů. Máme ten pásek někde, vyštrachám ho a jednoho dne ho vyvěsím na Carambu.

Nazdar, ig

Od: Harald Nilsen

Ahoj IG,

jsem devatenáctiletý kluk z Norska a ze všeho nejdřív bych Ti chtěl poděkovat za skvělé vystoupení v Oslu v listopadu (konečně se nám dostalo Black Night). Je to potřetí, co jsem Tě viděl a pokaždé to je lepší (ne že by to poprvé nebylo skvělé). Snažil jsem se Ti mailovat už dřív, ale asi se něco bylo špatně, takže nevím, zda jsi ten první mail dostal. Mám na Tebe pár otázek (to je překvapení)

  1. Co se děje s Tvým hlasem od roku 1998? Stále se zlepšuje. Jak udržuješ svůj hlas v kondici a jak jsi ho vytrénoval z (upřímně musím říct, že to tak bylo) krizového období (sorry!!!!).
  2. Proč kapela ignorovala Demon‘s Eye a nepoužitý nahraný materiál z počátku 70. let? Je tam hodně skvělých věcí, které by, si myslím, diváci chtěli slyšet.
  3. Co si myslíš o post-purpleovských kapelách (Rainbow, Whitesnake, Blackmore‘s Night, atd.), a máš nějakou oblíbenou?
  4. Jaké je tvé oblíbené pivo (jsem kritický milovník piva) a whisky?
  5. Co se stalo s tvými kongy?
  6. Jak to, že R. Glover, S. Morse a ty dáváte přednost odposlechům zezadu?
  7. Bylo vystoupení v Oslu nahráváno státním rozhlasem, nebo ty kamiony venku byly pouze kvůli rozhovorům (v tom případě, mi je vás líto)?

Věřím, že si najdeš čas odpovědět na tyto spíš triviální otázky. A přeji vše nejlepší Tobě a vám a celé partě na turné. Užij si veselých vánoc a nashledanou příště v Norsku (a pamatuj, že DP neměli nikdy jediné sedadlo prázdné na všech koncertech, které jste v Norsku odehráli (bylo to jenom ŠESTKRÁT)).

Harald Nilsen

Ahoj Haralde,

díky za Tvůj dopis, komentáře k vystoupení a Tvé otázky. Nemyslím si, že jsou triviální. Některé body jsem zodpověděl již dřív a kdykoliv můžeš využít náš vyhledávač, aby tě nasměroval na dané téma, ale nevadí…

Ano, mívám krizová období a jsou nepříjemná, ale došel jsem k závěru, že to všechno má co dělat s tím neuchopitelným ďáblíkem jménem sebedůvěra. Myslím si, že všichni procházíme obdobím pochybování o sobě samém; naštěstí pro mě tohle není jedno z těchto období.

Neignorovali jsme Demon‘s Eye, nedokážu si přesně vzpomenout kdy, ale hráli jsme ji od té doby, co je Steve v kapele. Jenom není zrovna teď na programu. V návaznosti na to jsem to probíral s Donem během noční autobusové jízdy z Kodaně do Chotěbuzi. Díky neuvěřitelnému zvuku, který dostává ve Strange Kinda Woman, může být docela dobře zpátky na programu v určitou dobu, zmíním to opětovně před kluky. Hlavní střed zájmu je v tomto roce však zaměřen na ‚Bananas‘; progresivní-hard-rock je název této hry; to znamená, jestliže musíme mít nějaký název, nebo dokonce hru. Jenom tady tak ležím na slunci, pozoruji vás kluci jak se bavíte…

Co se týče postp-purpleovských kapel, myslím, že jsou všechny naprosto báječné. Každá hraje podle svého a proto okamžitě identifikovatelná. Hodně si to užívám, když každou z nich poslouchám.

London Pride nebo Otter Ale, když jsem doma a jednosladovou z kteréhokoliv lihovaru, který moji přátelé zrovna mají v oblibě.

Konga jsou v úschovně a čekají na místo určení. Měl jsem chuť na změnu a jeviště je teď méně přecpané, když používám tamburínu.

Zodpověděl jsem to již dříve, takže nepůjdu moc do hloubky, ale dávám přednost práci spíše s okolním než přímým zvukem. Steveovi a Rogovi stačí pouze polechtání toho, co jim chybí od ostatních, když stojí před svými aparaturami. Navíc, přední odposlechy mi jenom překážejí; je to další problém přecpanosti.

Ehm, nedokážu si vzpomenout na cokoliv ohledně rozhlasových vozů v Oslu.

Nazdar, ig

Zpět na:
Back to the Q&a index