Questions - you got 'em; answers - we got 'em

e-mail:

77 – jaké to vidíš ty? otázka na telepatii inspiruje rozvíjející se myšlenkový sled, neoprávněné zabavení klobouku / klobouková zlodějna

Od: Marcelo Soares

Někdo mi položil tuto otázku a já na ní nedokázal rychle odpovědět.

Když byl v únoru Ian v Brazílii, zmínil v jednom rozhovoru, že jeho nejoblíbenější deskou, na které sám zpívá, je ta, které se prodalo necelých 5 tisíc kusů. Ten rozhovor jsem neslyšel.

Dotyčnému jsem odpověděl, že Ian možná naráží na „Sole Agency And Representation“ s Javelins, ale že to musím prověřit. Je tomu tak? Myslím, že to je jediná deska, na které zpívá, které se mohlo prodat tak málo – pakliže nehovořil o něčem z šedesátých let, jako například singly Episode Six.

S pozdravem,

Marcelo

 

Zdravím Marcello,

byla to Accidentally On Purpose; hovořil jsem na téma úspěch.

Pro většinu lidí z branže a médií je úspěch, nebo jakékoliv měřítko nejlepšího, kvantitativní záležitostí. Nedokážu spočítat, kolikrát se mě hudební žurnalisté zeptali ‚Kterou z desek, co jsi natočil, považuješ za nejlepší?‘ Nebo, ‚…nejlepší koncert?‘ Vždy jsou překvapeni mými odpověďmi, které se pokaždé liší v závislosti na mém hodnotícím rozpoložení. Vždy čekají, že vyberu něco z mé kolekce platinových desek, ale já se domnívám, že tato dítka si užila dost slávy, a volím něco, co dalo mě a mým přátelům – ne-li mnoha dalším lidem – hodně radosti při natáčení, a i při následném poslechu v průběhu dalších let.

Accidentally On Purpose spadá do této kategorie; malý klenot, který jsme s Rogerem Gloverem natočili v Montserratu a New York City. Bohužel, Richard Griffiths (jenž vedl společnost Ten Records, odnož Virgin, ke které jsem byl stále smluvně vázán) nakonec zapomněl na to, že by tu zatracenou věc měl vydat souběžně s rozhlasovou propagační kampaní a stovkami telefonních rozhovorů, které jsme s Rogerem poskytli z jeho domu v Connecticutu – všechno úplně zbytečně.

Byla to škoda, protože skladba ‚Telephone Box‘ byla už velkým hitem v amerických rádiích a lidé šíleli, aby si tu desku mohli koupit. Myslím, že to byla pro Richarda Griffithse pouze další z řady nepříjemností, ale těžce dopadla na Moroničinu stranu Má dáti – každý hlupák to ví.

Věděl jsem, že deska má komerční potenciál, ale vůbec nedostala šanci dosáhnout většího uznání, takže ji zařazuji do seznamu mých nejoblíbenějších; možná se jí prodalo víc než pět tisíc, ale ty víš, co chci říct.

Deska Javelins je také drahá mému srdci a určitě se objeví jako má ‚nejoblíbenější‘ v příštím rozhovoru.

Další příklad ve stejném rozhovoru byl ‚…nejlepší koncert, na kterém jsem vystupoval?‘

Nebyl to Madison Square Garden nebo Royal Albert Hall nebo Reading Festival nebo ten dvousettisícový, který jsem odehráli docela nedávno v Bretani, ani to nebyl žádný z těch mega koncertů, které jsme v průběhu těch století odehráli.

Ne, bylo to ve Speakeasy, Margaret Street, Londýn, srpen 1969, moje první vystoupení s Deep Purple.

Zajíkal jsem se emocemi, když jsem si v úvodních taktech (a to je jiný příběh) začal uvědomovat, že jsme – Lord, Paice, Blackmore, Glover a já – narazili na chemii, která se nedala slovy vyjádřit; publikum bylo v extázi. Určitě tam nebylo více než 30 lidí – nebo možná 50, když budeme počítat Keithe Moona.

Roger Glover a já jsme se na sebe významně dívali. Mmmm, tohle byl můj nejlepší koncert – ze všech!

Nazdar, ig


Od: Amanda Knowles

Ahoj Iane,

Je mi přes dvacet, žiju v Cornwallu a už se moc těším, až Tě uvidím s kluky v červenci na londýnském vystoupení.

Zrovna když to píšu, poslouchám ‚Rapture Of The Deep‘, které miluji, takže skvělá práce! vám všem.

Mám k Tobě však jednu otázku a ta má co dělat s tvými myšlenkami o telepatii. Dříve jsi řekl, že když stárneme, uvědomujeme si, že to, co děláme a říkáme, působí na ostatní lidi, a tak přemýšlíme, než něco vyslovíme, abychom je zbytečně nezranili. Jak by to, dle Tvého názoru, fungovalo při telepatii?

Určitě je lepší si některé naše myšlenky nechat pro sebe…

Ráda bych na to slyšela Tvou odpověď, protože jsem si jista, že nějakou máš.

Zdravím, Mandy.

 

Nazdar Mandy,

to je pronikavá úvaha; zabývám si jí už nějakou dobu, ale žádnou kloudnou odpověď na ni nemám, pouze rozvíjející se myšlenkový sled permanentně komplikovaný pulzující povahou našeho druhu. Takže se opakovaně zastavuji, abych analyzoval a odpilovával průběžné závěry – už to trvá 54 let – začal jsem, když mi bylo osm.

Před tímto věkem, díky naší nevinnosti a nedostatku schopnosti uvažování, je odpověď prostá. Nemáme žádnou vinu, nic, co bychom skrývali. Dělíme se bezstarostně o naše nejhlubší city, neskrýváme pláč ani smích. Jsme tak blízko telepatii, jak už nikdy, protože ve věku osmi let začneme být podřizováni kontrole.

Když poprvé pocítíme trest za nějakou lumpárnu – to slovo vymysleli opatrovnické typy, které chtějí, abychom zůstali na dálnici života – začneme být tišší, staneme se tajnůstkářští. Lžeme rodičům, přičemž si říkáme, že je nepodvádíme – oni se prostě nesmí dozvědět o těchto zakázaných věcech, které máme nutkání dělat. Oni se to ovšem dovědí, protože jsme v této etapě lháři-začátečníci – ale naše schopnosti se zdokonalují.

Od toho okamžiku začíná být nemožné, abychom se s kýmkoliv dělili o naše nejniternější myšlenky; řídíme informační tok za duálním účelem přežití a nadvlády. Tato dispozice v nás zůstává v našem životě, až jednoho dne dospělost, láska a sdružování začnou požadovat, abychom vnucovali naše myšlenky společnosti subtilnějším způsobem, a tak zaujmeme altruističtější přístup k tomu všemu a do hry se začíná vracet empatie.

Co nám brání v tom, abychom z empatie vyvinuli telepatii?

Obecně sloužíme naším konglomeracím, jak nejlépe umíme. Individualismus se bere od teenagerského věku jako něco špatného, pakliže člověk nedisponuje dovedností, která je ku prospěchu ostatním.

V předchozích Drahých Přátelích jsem se zmiňoval o Darwinovských principech (a kreacionistických zásadách*), které se prudce zastavují před skutečnou životní hnací sílou, jež bude pravděpodobněji bojem o nadvládu. Samozřejmě, předtím než můžete dominovat, musíte přežít.

Připadá mi však evidentní, že jasné myšlení je ve věčném konfliktu s vírou, jak je vyžadována velkými náboženstvími. Já s bohem* žádný problém nemám. Můj starý dobrý vikář, otec Stubbs, na to odpověděl ‚to je od tebe velice hezké, Iane, ale On může mít problém s tebou‘.

A tak jsem pokračoval ve svých úvahách a rozjímání bez církve, čímž jsem se připravil o slast sborové euforie.

Nemyslím, že dosáhneme v jakékoliv dohledné době telepatie na vzájemné osobní bázi, takže prostě budeme muset dál přemýšlet předtím, než promluvíme, abychom projevili citlivost k pocitům ostatních, nebo abychom skryli naše machiavelistické úmysly v této nikdy nekončící bitvě o nadvládu.

Navzdory tomu, co jsem řekl, člověk nikdy neví, co by se stalo, kdy nás pouhých pár stovek bylo připraveno vzájemně odkrýt své nejniternější myšlenky při hledání důvěry a intimnosti, které telepatie vyžaduje.

Dalším úrodným stavem by byl bezprostředně hrozící zánik lidské rasy. Osmi miliardám duší by netrvalo dlouhou zahodit své meče a začít zvažovat cestu vpřed.

V každém případě, jak vidíš, já na tom pořád dělám – Ha!

Zamávej nám v Docklands,

Zatím ahoj, ig

* DF 45 – ‚Vím stejně tak dobře jako to, že se všechno dá poznat, že Lidská Duše existuje, protože ji mám a mohli bychom ji tak, čistě teoreticky, nazývat Bohem.‘


Od: Pajek Pajek

Ahoj Iane,

mám na Tebe jednu otázku.

Můj otec (jemuž byla zrovna diagnostikován non-Hodgkinův lymfom – rakovina lymfatického systému) byl na Tvém koncertu na Heavy Metal Festivalu v roce 1982 – v Zagrebu v Chorvatsku – tehdejší Jugoslávii. Během koncertu si sundal čepici (dostal ji z Kanady, říká, že byla velice dobrá J), sroloval ji a hodil ji směrem k Tobě. Nejprve ses lekl (protože jsi nevěděl, že to je čepice), ale potom jsi ji uviděl, nasadil si ji a řekl ‚Zrovna tohle potřebuji‘. Potom jsi odešel dozadu za zesilovače a vrátil ses bez ní. Takže můj otec by se skutečně rád věděl, zda si na to pamatuješ, nebo zda tu čepici ještě náhodou nemáš!

Jsem hrdým členem Deep Purple Hub a někoho jsem tam poprosil, aby se Tě na to zeptal, bude-li s Tebou v blízké budoucnosti v kontaktu, ale myslel jsem si, že takhle to může být rychlejší. Věřím, že se brzy ozveš, a možná Tě dokonce uvidím, pokud budete mít v tomto roce v Evropě nějaké koncerty (zdá se, že ano).

Nazdar, Mario
Slovinsko

 

Ahoj Mario,

Vždy je rychlejší mě oslovit prostřednictvím mých vlastních webových stránek.

Ano, vzpomínám si na to turné – nebo bych měl spíš říct ta turné po staré Jugoslávii. Pořadatelem byl můj starý dobrý přítel, nebohý Tony Sabol. Vždycky nám uměl najít místo, kde bychom se najedli – i když už bylo všude zavřeno. Jednou jsme skončili na večeři ve stodole s překvapenými svatebními hosty; byli nadmíru pohostinní – velice laskaví k nám, ubohým hladovějícím muzikantům.

Co se týče té ‚čepice‘, matně si na to vzpomínám, třebaže už bylo po mně házeno na jevišti mnohými věcmi (ale to je jiný příběh…‘69ˇ), z nichž většinu tvořili měkké věci, což oceňuji, a tahle čepice spadá do této kategorie.

Věci dávám do zákulisí jednomu z bedňáků, aby je odnesl po vystoupení do mé svlékárny. Nerad se věcí zbavuji, takže jsou s láskou uloženy do mého cestovního kufru, který, když je plný, je potom uložen u mě doma v garáži spolu s ostatními plnými kufry. Jednoho dne budu muset uspořádat dobročinný bazar.

Moje myšlenky jsou při Tobě a při Tvém otci.

Nazdar, ig

Zpět na:
Back to the Q&a index