Questions - you got 'em; answers - we got 'em

e-mail:

78 – Spisovatelé & mexická jídla, historie koncertování, policajt & Maruška, exces & brzký exit, bojová filosofie, o věcech hrdelních, arogance bezpečnostního blbce

Od: Alfonso Fernández

Ahoj Iane,

Jak se máš?

Mám několik otázek, pokud Ti to nebude vadit:

Přemýšlel jsem, jak hodně máš rád literaturu a kdo jsou Tví oblíbení autoři? Myslíš si, že literatura s hudbou je dobrý mix?

A konečně, okusil jsi někdy mexická jídla, co na ně říkáš?

Těším se, že si přečtu Tvé odpovědi!

Všechno nejlepší,
Alfonso Fernández
Salud!

 

Nazdar Alfonso,

Pokud si zamiluješ literaturu v raném věku, potom jsi už jenom tím bohatý.

Představivost dítěte se musí stimulovat, pokud chceme, aby mu v dospělosti fungovala. Dobrá literatura Tě nutí přemýšlet, ale na počátku potřebuješ trochu pomoci a u mne to celé začalo pohádkami na dobrou noc.

Dahla jsem ocenil, teprve když jsem ho četl dceři, takže potom přišel Kipling, Melville, Chaucer, Shakespear, Homer, Twain, Hemingway, Asimov, Le Carre, Hunter S. Thompson a další; z knih, které jsem přečetl, bych dokázal postavit dům – popravdě řečeno jsem pevně přesvědčen o tom, že moje knihovna podpírá střechu.

Samozřejmě, že jsem okusil mexická jídla – v Mexiku a mnoha jiných zemích. Miluji chutě a poctivost mexické kuchyně. Stejně jako v případě italské, je to poctivé jídlo podávané v srdečném prostředí s neokázalými tekutými rekvizitami.

Nazdar, ig


Od: Simone Wagner

Haló Iane!

Ano, rád bych psal anglicky, ale moje slovní zásoba je v tomto jazyce stále poněkud omezená.

Takže nejprve se musím omluvit za absolutně skvělý koncert v Benediktbeuern, díky! Sledovat Tě byla učiněná radost! Také jsme měli to štěstí, že se nám podařilo sehnat místa v první řadě (a také neuvěřitelném hluku, byli jsme přímo před kytarovou aparaturou), takže jsme Tě měli přímo před sebou.

Teď k daleko obecnější otázce, kterou mám ke koncertování v sedmdesátých letech. Je mi šestnáct a proto mám o té době malou představu, ale uzmul jsem si do hlavy, že napíšu knihu a kapele v té době, a proto by mě zajímalo, jaké to tehdy bylo, ubytování, doprava, příprava, každodenní chod, atd. Bylo by skvělé, kdybys mi mohl pomoci. Také by mne zajímalo, jestli se Ti změnil život během Tvého působení v Deep Purple Mk 2, třemi (okay, možná také čtyřmi) slovy! Naprosto spontánně.

Předem díky za to, že sis to přečetl. Vím, že musíš dostávat strašně moc emailů a ty pravděpodobně jsou ze 70% stejné jako ten můj, ale za pokus to stojí :-)

Takže ještě jednou díky a věřím, že Tě v listopadu zase v Mnichově budu moct vidět :-)

Mockrát zdravím,
Simone Wagner (Mnichov)

 

Ahoj Simone,

Děkuji za Tvůj dopis a laskavá slova. Jsem rád, že se Ti líbilo vystoupení v Benediktbeuern; skvělé místo, že – také zajímavý host na jevišti.

Nejsem si jist, zda se mi to podaří pouhými několika slovy, protože na složitost světového turné DP by nestačila ani celá kniha. Přivedl jsi mě ale k myšlence, jak se celá logistika za ta desetiletí změnila. Samozřejmě, v počátcích bylo dost těžké dát dohromady základní prvky: - hudebníky, kšefty, přepravu a dokonce to nejzákladnější vybavení.

Zkoušky jsme měli vždy u někoho doma, dokud nás nevyhodili rozzlobení rodiče/sousedi. Vystupovali jsme normálně zdarma oplátkou za možnost zkoušení ve skladišti místního klubu mládeže nebo školy. Převoz se obvykle realizoval pěškobusem nebo městskou dopravou, a aparatura – no – můj první zesilovač byl páskový magnetofon Grundig, ke kterému byl připojen tři stopy dlouhou šňůrou stolní mikrofon. Současně jsem jako bubeník měl basový buben z Armády spásy (bez nožek, takže odpochodoval po prvním kopnutí – šlapku taky neměl), hi-hatku pouze s jedním činelem, který se impozantně pohyboval nahoru a dolů, ale bez onoho perkusivního efektu, kterému by velice užitečně dopomohl jeho spodní spolupracovník. Dále rytmický buben Gigster s jedinou zbývající pružinkou na spodní straně. A – ach ano – jedna palička a jedna metlička dotvářely spolu s ostatním tuto podivně vzrušující, ale téměř naprosto neslyšitelnou bicí soupravu.

Když jsme se zlepšovali a stávali se odhodlanějšími, všechno narůstalo na objemu – včetně eg. Měli jsme více kšeftů a vybudovali si kroužek věrných kamarádů, kteří se nevědomky stávali našimi prvními bedňáky. Přeskočím další léta, protože to bylo zapomenutelné období naděje a zklamání, prožité hlavně učením řemesla, které nám mělo velice přijít vhod v pozdějších dobách.

Věci kulminovaly počátkem osmdesátých let. Pro převoz naší techniky a armády bedňáků z jednoho místa na druhé bylo zapotřebí spousty kamiónů a autokarů. Kšefty už byly na celé itineráře, součástí našich slovníků se stávala slova jako místo vystoupení a koncerty, z bedňáků byl personál (kolektivně) a technici (individuálně), a – bohužel – na ‚tisícovku na voru‘ (fazole na topince v motorestu Blue Boar) už člověk nenatrefil, když šel podle šipek a nosu do ‚cateringu‘.

Potom se zase všechno trochu zmenšilo díky digitálním technologiím, takže jsem už vůbec nepotřebovali ty staré konvoje, ve skutečnosti všechno ztratilo na objemu, třebaže – paradoxně – turné jsou větší než kdy předtím.

Na téma osobního pohodlí text písně ‚69‘ popisuje toto nepohodlí slovy letíme nocí v omlácené káře, mám mikrofonový stojan v zadku. Potom jsme už měli slušná auta, ale není dobrý nápad, když kapela cestuje odděleně, takže jsme trávili většinu našich životů v zájezdových autobusech na dlouhých trasách (viz ‚Hurtling v Dear Friends 1 z října 1996) a v dodávkách na lokálních. Pořád používáme dodávky, ale autobusy nahradily charterové lety – k velké nelibosti Dona Aireyho – takže vzdálenost zdoláváme daleko rychleji a spíme v nepohyblivých postelích, což je z větší části blahodárné.

Nazdar, ig


Od: Nunzio

Ahoj,

Jsem Nunzio, kluk z Itálie. Mám na Tebe jednu otázku: co si myslíš o legalizaci marihuany? Díky za Tvůj čas. Jsi kosmický člověk. Nashle.

Těším se na odpověď,

 

Ahoj Nunzio,

Osobně upřednostňuji debužírování (viz Dear Friends 40), ale podívej se sám, co se mi stalo, když jsem to zkoušel na heathrowském letišti…problémem je druh lidí, kteří dodržování těchto zákonů vynucují. Už tomu není tak, že bychom měli policajta v každé ulici. Policie už není dávno součástí komunity. V Anglii je teď polda nepřítelem skoro každého, kdo se považuje za zákony dodržujícího člena společnosti (na rozdíl od nedobrovolných porušovatelů pravidel).

Co se týče konkrétně marihuany, jsem zastáncem užívání, ale ne zneužívání, a pokud je kriminalizovaná, společnost se bude muset potýkat se zločinci a my víme, kam to vede. Existuje jedna stará pravda…‘zákazy nikdy nefungují.‘

Podívejme se na to, co zločinci udělali s lístkem přírodní koky…Namísto aby byla příjemným požvýkáním nebo nápojem (kokový čaj je mírný vyprošťovák), byla chemizována, aby si ji idioti mohli strkat do svých pitomých nosů.

Kde je moje Debužírka?????

********
Výňatek z DF 40…

V každém případě, tohle bylo ve stránkách další zatraceně mizerné zkušenosti s British Airways – Lháři, lháři, častý letče.
Takže jsem přiložil debužírku ke rtům, soustředěn na tajné místo, a potom jsem jemně zatáhl.
‚Promiňte, pane!! Na terminálu nemůžete kouřit.‘
‚Ano, já vím.‘
‚Pane!! Musíte tu cigaretou zhasnout.‘
‚Jakou cigaretu?‘
‚Pane, volám ostrahu – TADY NEMŮŽETE KOUŘIT!!!!!!‘
‚Vy vidíte nějaké kouř?‘
Doráží ostraha – odfukují...
‚Panové, v čem je problém? Ach, chápu, PANE – jste zatčen pro kouření.‘
‚Ale já nekouřím. Vy vidíte nějaký kouř? Nemám žádný zapalovač; tahle věc není zapálená.‘
‚TOTO je cigareta a je to nezákonné.‘
‚Ve skutečnosti, když se pořádně podíváte, uvidíte, že to není cigareta, já debužíruji.‘
‚Debužírujete?‘
‚Ano, je to můj nový vynález. Zatáhnete na jednom konci debužírky – tahle je s filtrem – a potom prostě použijete svou představivost; je to opravdu velmi příjemné. Není tam žádný tabák a máte to bez ohně, kouře a popela. Nejsou zapotřebí žádné zapalovače nebo sirky. Cítíte něco? Ne, je to bez zápachu. Na nikoho to nepůsobí s výjimkou ovšem vdechujícího.‘
‚Ale nám se nelíbí se na to dívat – máte povolení?‘
‚Žádné nepotřebuji‘.
‚ANO POTŘEBUJETE!!!‘
‚Ale já jenom saji trubičku.‘
‚No, vypadá to jako cigareta a dokud nerozhodneme, že touto není, jste zatčen – a my si vezmeme tyto cigarety na rozbor.‘
‚To nejsou cigarety.‘
‚Potřebujete právníka?‘
‚Ne, potřebuji cigaretu.‘
‚Zhasněte ji!‘
‚Já nemohu – není zapálená.‘

Nazdar, ig


Od: Jason

Iane,

Skoro v každém uměleckém médiu nalezneme nesčetné příklady umělců, kteří předčasně zemřeli na následky závislosti nebo experimentování s celou škálou omamných látek. Řada z těchto osobností byla šíleně talentovaná – v rodině Deep Purple se okamžitě nabízí příklad Tommyho Bolina.

Takovéto chování se často skrývá pod zástěrku rozšiřování kreativity a otevírání vnímání novým zážitkům. Ale hodně často se zdá, že uměleckému rozvoji spíše brání, než aby ho umocňovala; myslím, že výjimky v tomto směru jsou vzácné. Navíc působí dojmem zkratky, namísto práce na svém umění a integrování životních zkušeností do povědomí.

Tolik lidí přijalo za svůj výrok básníka Williama Blakea, že „cesta excesu vede do paláce moudrosti“ jako nějaký druh doktríny, jež má omluvit sebezničení.

Klišé trpícího umělce, pocit práva, že takový názor je plodný, a shovívavost, kterou zahrnujeme takové talentované lidi, umlčela daleko významnější hlasy, než by kdy dokázalo jakékoliv množství kritického opominutí.

Zajímal by mě Tvůj názor na toto téma: Tvoje zkušenost v této oblasti je jedinečná a autoritativní. Myslíš si, že Tvoje zkušenosti s alkoholem a drogou z Tebe udělaly lepšího skladatele nebo hudebníka?

Jestliže ne, byla někdy doba, kdy jsi věřil, že tomu tak je? Máš nějaké osobní zkušenosti v této oblasti, se kterými by ses chtěl podělit? Co si o tom všem myslíš obecně? Jsme velice zvědavý na Tvé názory v této věci.

Bůh Ti žehnej a ať ještě dlouho nepřestáváš tvořit, prožívat a milovat.

Jason,
Bloomington, Indiana

 

Ahoj Jasone,

tohle není těžká otázka. Myslím, že je nemožné, aby člověk pod vlivem drog nebo alkoholu tvořil nebo hrál jakýmkoliv způsobem líp. Je možné, že někteří od přírody talentovaní lidé se v bohémské společnosti zbaví svých zábran, a tyto přínosy mohou být trvalé, ale pro skládání není lepší stav než čistá hlava a dychtivá nálada.

Cesta poznání je poseta těly mrtvých géniů, kteří si zlikvidovali mozek mescalem, opiem, LSD, kokainem, alkoholem, marihuanou; to vše ve jménu věci vyšších.

Stejně jako když pedofilové vydávají své downloady za ‚výzkum‘, je to sebeklamný nesmysl. Když se chce člověk opít do němoty, ať nevyužívá svou žízeň po poznání jako výmluvu pro týden strávený na barovém stolku.

Tím nechci říct, že když se člověk probudí po senzačním flámu, že nemůže výmluvně psát o hýření, misantropii a záblescích věcí vyšších. A dokáže-li přitom ještě využít ironii, může to být dokonce ke čtení.

Blakeova slova by se zřejmě neměla brát doslova, o nic víc než ona ‚pravidla, která se mají porušovat‘. Většina lidí se ušklíbne, ale někdo možná řekne, že metafyzické prožitky jsou součástí rozšířené reality. Řekl bych, že všechno, co člověku skýtá širší perspektivu, má jistou hodnotu, ale ne pakliže se to začíná stávat dominantním rysem pohledu, protože je to potom celé redukováno na dogma a stává se bezcenným. Posun stanoviště je jasně přínosem pro to, abychom daný předmět triangulovali, uviděli i jeho další strany. Buď toto anebo ten předmět samotný se musí posunout, jak to udělaly hvězdy dávným pozorovatelům nebes, a jak to udělala Sféra, aby pomohla pochopit panu Čtverci myšlenku, že existuje ještě další rozměr – jiný než ty dva v Rovině, ve které jsme žili – musel prostě poskočit nahoru a dolů, aby byl viditelný (Abbott).

Co se týče Tvé otázky ohledně toho, zda by společnost měla dovolovat tuto shovívavost, nepochybuji o tom, že by měla. Představ si jenom ten alternativní neškodný svět homogenních strážců a regulátorů, ve které bychom neměli co proklínat. Co by v odpověď na to potom vydávil puls lidstva?

Nazdar, ig


Od: Franz Lehmann

Milý Iane,

řada lidí v mém okolí žasne nad tím, že zbožňuji Deep Purple. Nemůžu se toho naposlouchat a někdy, když slyším Tvůj zpěv na CD (nebo LP!!!), ječím s Tebou.

Ale kromě toho, že miluji tuto starou klasiku, se také zajímám o bojová umění. Dá se říct, že je to základ mého života.

Proto bych se rád dověděl, zda jsi byl někdy v kontaktu s bojovým uměním či asijskou filosofií.

Děkuji mnohokrát za přečtení a odpověď.

Omlouvám se za mizernou angličtinu – dělal jsem, co jsem mohl.

Německý fanoušek,
Franz Lehmann

 

Ahoj Franzi,

díky za napsání. O fyzické stránce bojových umění toho moc nevím, ale duchovní a psychologické aspekty mne fascinují už dlouho. Od Džuda či Džiu-džitsa – nikdy si nejsem stoprocentně jistý od kterého z nich – jsem se naučil jak využívat sílu protivníka ve svůj prospěch; tehdy jsem si uvědomil důležitost soustředěnosti a rozvážnosti.

Jedna z prvních věcí, které mě matka učila, byla uvědomovat si své okolí. Takže rád využívám všechny své smysly,….využívám je víc než pouhý zrak. Cítit chvění, pohyb vzduchu, snažit se zaslechnout něco, co by tam nemělo být. Vědět, co je za mnou, za rohem a za kopcem.

A jednou mi něco, čemu se říká Železný kůň, přišlo v jednom násilném okamžiku velice vhod.

Co se týče asijské filosofie – jak jednou řekl Konfucius: Máš chvilku?

Nazdar, ig


Od: Geffen

Ahoj Iane,

jmenuji se Geffen a byl jsem na koncertu DP 17. září (minulý měsíc) v Izraeli. Bylo to úžasné a překonalo to veškerá má očekávání. Byl jsem tak dojat, že jsem přemluvil své přátele, abychom po vystoupení zůstali (bylo to snadné), abychom Ti mohli potřást rukou a poděkovat za ten zážitek. Moji přátelé (můj bubeník a jeho přítelkyně) z toho nevyšli s prázdnou, získali Tvůj autogram a fotky J. S Rogerem Gloverem jste vystoupili z auta a velice laskavě se omluvili za to, že jste nás nechali tak dlouhou čekat…byli jste velice milí a já bych vám chtěl ještě jednou poděkovat za maximálně překrásné, dojemé a inspirativní vystoupení!

Jsem velice rád, že jsem objevil Tvoje oficiální webové stránky, obzvláště Q&A. Moje uznání Steveovi/red. a Tobě za velice osobitý, ostrý a zábavný humor…V minulosti by Tě mohl dostat do nepříjemnosti, ale někdo by to z toho měl radost J

Má otázka tedy zní:

Jak jsi už snad uhodl, mám kapelu J. Moje otázka se týká zpívání a cestování: Všiml jsem si, že někdy máš dvě či tři vystoupení v průběhu dvou či resp tří dnů. Nezatěžuje to strašně Tvé hlasivky (únava, bolest, atd.)

Zajímalo by mě, co děláš proto, abys hlas a hrdlo ochránil během turné před bolestí? A máš-li s tím problémy, jak se vypořádáváš s bolestmi hrdla či horšími věcmi (bože chraň) uprostřed rozjetého turné?

S láskou a uznáním,

Geffen

Stránky mé kapely jsou:
http://www.myspace.com/redsoil a budeš-li mít čas a trpělivost si nás poslechnout, budu do smrti vděčný!!! J

 

Ahoj Geffene,

míval jsem strašné problémy s  hrdlem, dokud jeden chytrý lékař (Theobold) z Mnichova je neidentifikoval jako silnou infekci mandlí, která měla za následek špatnou projekci, jelikož jsem začal zpívat nepřirozeně, což ovšem vedlo k zaníceným hlasivkám a uzlinám.

Všichni slavní/velice drazí ORL odborníci z Harley Street se shodovali v jednom – uzliny by měly být chirurgicky odstraněny. Všichni navrhovali hlasový trénink, abych správně zpíval a samé podobné pitomosti.

Profesor T řekl, že bych si měl dát vyoperovat mandle, protože ony jsou příčinou všech ostatních potíží. Takže jsem dal na jeho doporučení a od té doby problémy nemám – kromě oné občasné vzácné nemoci, které se nedá vyhnout při využití komerčních leteckých linek.

Ale obecně bolavým hrdlem či nějakou hlasovou únavou netrpím. Přisuzuji to uvolněnému přístupu k našemu vystupování a síle meditace. Možná to bude znít trochu divně, ale já skutečně (pořád) pociťuji po probuzení v den vystoupení směs nervozity a vzrušení. Mé adrenalinové žlázy jsou s to napumpovat tolik šťávy, že by zásobily energií menší město, takže je musím udržovat v nečinnosti až do mého příchodu na jeviště, jinak by to ze mne vysálo veškerou sílu.

Takže rozhovory dělám ráno před odjezdem a potom se už soustředím výhradně na večerní vystoupení. To zahrnuje psaní, četbu, kryptické křížovky, mahjong (trpím závislostí), procházku, po níž následuje masáž a potom – to co mám nejraděj – siesta.

A není život skvělý…

Nazdar, ig


Od: Jeff Lundius

Ahoj Iane,

Zrovna jsem se vrátil z frankfurtského koncertu (7. listopadu) a moc se mi líbil! Ke konci jsi zpíval Highway Star a mluvil jsi s nějakým chlapíkem (?) z bezpečnostní služby, jenž stál po Tvé pravici na pódiu vedle basové aparatury (já jsem byl zrovna naproti v první řadě). Něco Tě rozčílilo a tomu chlápkovi jsi řekl „f*** off“…pakliže to nejsou nová slova v Highway Star J. Zajímalo by mne, co to mělo znamenat.

A když už jsem o toho a sám hraju na harmoniku…na jaký model hraješ? Strčil jsi ji do kapsy příliš rychle.

S pozdravem,
Jeff Lundius

 

Ahoj Jeffe,

Máš pravdu, byl jsem naštvaný a řekl jsem mu, aby vypadl. Co je v těch chlapech, že musí být tolik aktivní? Jejich úkolem není kontrolovat obecenstvo; to je zajištěno konfigurací haly. Jejich úkolem je publiku pomáhat. Jestliže nějaký pitomec dělá problémy, potom samozřejmě, ať jednají. Ale naši diváci tam jsou, aby se bavili, a není zapotřebí, aby je přitom ohrožoval nějaký udělaný hromotluk, když se naklánějí přes zábrany a chtějí po Morseovi nebo Gloverovi trsátko. Abych byl spravedlivý, bezpečnostní služba je v poslední době fantastická, ale stačí jeden takový, že.

Snažil jsem se být zprvu příjemný, ale ten arogantní pitomec se chtěl rvát – tak jsem ho dal vyhodit.

Nejhorší příklad toho všeho je londýnské Wembley, kde nepříjemní BTs sedí a nasupeně hledí na sedící publikum – běda kdyby se někdo pohnul. Je to hrůza.

Hraju na dvě (C a D) stařičké Hohner Blues Harp, tyhle staré byly ještě vyrobeny v Německu a můžeš po nich přejíždět, aniž by sis pořezal rty. Před vystoupením je opláchnu v kyblíku s ledem, potom je vytřepu. Vzduch nasávám jako správný hráč na harmoniku, takže díky tomu nevdechnu prach a nezakuckám se a také to rozjasní zvuk jazýčků.

Nazdar, ig

Zpět na:
Back to the Q&a index