Sbírka klenotů

Další, ještě větší fanoušek píše – 3. února 2006-02-13

Hej Tichý Ječáku,

kdo si sakra ty a Roger ‚Prozac Kid‘ Glover myslíte, že jste, abyste měli námitky vůči Ritchieho touze po jednorázovém vystoupení? Je jasné, že se vy domýšliví snobové potřebujete vrátit zpátky na zem:

  • Kdyby Richite nepotřeboval v roce 1969 dynamičtějšího zpěváka, potom bys byl třetiřadým hercem a ne zpěvákem za zenitem a Prozac Kid by dnes pravděpodobně čistil toalety;
  • Nelze popřít, že Ritchie chyboval, ale on nezničil Deep Purple. Jako kytarista a hlavní skladatel, byl nejvíce zodpovědný za fenomenální úspěch v roce 1970 a slavný reuinon v 80. létech. Byl také nejvíce zodpovědný za komercializaci House of Blue Light připomínající Rainbow PD (po Diovi) a doporučení JLT místo Ronnieho, když jsi byl oprávněně vyhozen;
  • Ve skutečnosti ty jsi tím, kdo zničil Deep Purple a jsi zodpovědný za to, že dva či tři zakladatelé opustili kapelu. Ritchie odešel znechucený kvůli tvým nevypočitatelným výkonům potom, co jsi prochlastal každičký večer turné Toolbox, a Jon odešel kvůli tvé touze donekonečna koncertovat; a
  • Oficiální úmrtí Deep Purple nastalo snobským a pohodlným zaměstnáním jižanského kytaristy, aby nahradil vůbec největšího hard-rockového kytaristu místo toho, aby se udělal konkurz mezi hrdými členy párplovské rodiny jako například Dave ‚Rock‘ Fenstein.

Glenn Hughes se arogantně zmínil o tom odpadu, co vydal s JLT, jako o druhu hudby, o kterém Deep Purple sní, že nahrají, a čímž otevřel tu možnost, že už zase jede v kokainových výškách. Plete si alba HTP s Feinsteinovou klasikou Third Wish.

Skvěle vyprodukované Third Wish je nejlepším hard-rockovým/heavy-metalovým albem od Perfect Strangers a vůbec jedním z nejlepších metalových alb všech dob. Third Wish je návratem k albům z počátku 70. let, jež rockuje od počátku do konce v moderním zvuku a bylo útěchou pro nás fanoušky klasického heavy rocku s párplovskou krví.

Současná sestava se Stevem ‚Redneckem Rockerem‘ Morsem nemá potenciál ani na průměr. Popsal jsem infantilní nesmysl této sestavy jako hudbu pro lidí po lobotomii od lidí po lobotomii a velice mě uráží, že pokrytec jako ty ses rozhodl vydávat tento beznadějný šmejd pod (svého času hrdým) jménem Deep Purple pouze z komerčních důvodů. Jestliže ty a Prozac Kid považují za správné používat název Deep Purple k šíření hudební kulisy pro mobilní toalety jako například ‚Mělčinová sračka“, potom běžte oba dva do P****E!!!!

Třebaže dokážu pochopit, proč Ritchie si chce zase zahrát svou hudbu, nechápu, proč vůbec chce hrát zase s tebou a Prozac Kidem. Kazíte jméno vyřízeným odepsaným veličinám a Prozac Kid neměl jediný nápad, který by za něco stál, od té doby, co on odešel. Byl bych raději, kdyby si Ritchie a Ronnie odpracovali své smluvní závazky a zreformovali Rainbow na světové turné se vzkříšenou Feinsteinovou podporou.

Jsem si jistý, že dobře víš, že David Coverdale a Glenn Hughes vyjádřili zájem zase vystoupit s Deep Purple, potom co byl Jonův sen nafouknut na internetu. Proč nejsi chlap a nepřipustíš, že jsi nervózní z toho, že budou Ritchie, Jon a Ian Paice vystupovat spolu i na jednorázovém vystoupení, protože máš strach, že se budou bavit o zformování legitimní sestavy Deep Purple s takovými jako Coverdale a Hughes, Ronnie James Dio a Bob Daisey, Ashley Holt a Nick Simper, nebo John West a Jeff Howell?

Jon naznačoval, že reunion musí přijít ze strany Ritchieho, což je pochopitelné, protože Deep Purple je JEHO kapela. Bohužel, bude nutné probudit komatózního Paice, jelikož je jediným zbývajícím původním členem kapely, kterého jsi nevyštval!

Richard Feldman
Email: richard_feldman@…….net

Poznámka redaktora – když jsem učinil něco trošku nekarambovského a nahradil jsem určitá písmena hvězdičkami o několik odstavců nahoře, bylo to pouze proto, že jsem měl trošku strach, aby to sprosté slovo nekazilo tón takového roztomilého dopisu.

Fanoušek píše říjen/listopad 2005

z http://com3.runboard.com/bdeeppurplefanforum.fmainchat.t2397|offset=10
– ačkoliv se zdá, že téma už bylo uzavřeno (?)

Chcete-li hudební realitu, potom byste si měli poslechnout Helen Reddyovou. Realitou je, že Ritchie Blackmore, Jon Lord a Ian Paice reprezentují to, co Deep Purple byl a v případě této revivalové kapely dnes, pořád je. Mít před sebou obraz Iana Gillana a jeho veselé kapely blackmorových pohrobků je znesvěcením (sic) názvu Deep Purple. To ne není ta parta, jež dnes prodává lístky na koncerty, je to skutečnost, že hrají na počest éry Ritchieho Blackmora a Jona Lorda, jež prodává ty lístky. Také to není tahle parta, jež učinila z názvu Deep Purple sílu, se kterou je nutno počítat, ať už aktuální nebo ne. Je to triumvirát JL, IP a RB, jež umístil DP na mapu. Z toho obrazu je tohle pouze ubožácké Rainbow s pouhými dvěmi pětinami oné kapely popové éry nedotčené a hlavního písňového budovatele. Musíte-li zahrnout více než dvojku sestavu, což byste měli, potom to může být kdokoliv. Evansova DP fraška z roku 1980 má stejné právo na název Deep Purple jako tahle parta.

Z: The Grauniad – 27. května, 2004

Z článku o Pavarottim Adam Sweeting říká:

„Pavarotti a přátelé předvedli bezpočet momentů, ve kterých si ze sebe navzájem utahovali, jako například, když Ian Gillan z Deep Purple zpíval Nessum Dorma (což není snadné, když vám to zpívá jak instalatérovi s rozedmou plic)“.

zaslal Rick Goodwin

Z: The Lyric, Star City, 20. dubna

Deep Purple, Star City

Datum: 22. dubna, 2004

Autor Bernard Zuel

Jak mnohý rodič ví, někdy s politováním, jste posuzováni podle svého potomstva. Ovšem, pravda může být zcela jiná, ale pošlete ven urousané, otrhané spratky a lidé si pomyslí, že jste trochu lajdák. Pošlete ven žertovné a živé děcka a budete považováni a zábavné, impozantní rodiče.

Vezměte například Billa Thorpea, jenž otevřel vystoupení Deep Purple. Hlas mu stále dobře zní a má chuť do rockového života, která je impozantní. Ale nebude dlouho trvat a připomene se vám, jak Thorpe plodí ve velkém nudné boogie, jež definovalo australský rock, po dvě desetiletí.

Drsnými současníky Deep Purple byli Black Sabbath a potomstvem Sabbathů je jak zablácený konec grunge, tak nekompromisní metalová značka Metalliky. Je to dědictví, jež je intenzivní, heavy a respektované, ale upřímně řečeno ne moc zábavné.

Totéž se nedá říct o Deep Purple. Jak

ukázali opětovně ve stominutovém představení, jež kázalo hluboce spokojeným věrným, Deep Purple lze činit zodpovědné, v lepším i horším, za Def Leppard, Iron Maiden, Guns‘n‘Roses a jim podobné glam metalové skupiny všeobecně, až po dnešní Darkness. Kapely, pro něž pop (stejně jako v melodiích) může koexistovat s kytarovými rify a hlasitostí. Kapely, které, jako Párpli, také přitahují ženy, ne pouze osamělé muže s mastnými vlasy.

Woman from Tokyo například, pořád swinguje, stejně jako duní, díky svěží rytmické sekci Rogera Glovera a Iana Paicea; Strange Kind of Woman má blues (jako v Chicagu), ne blues (jako v depresi); a ovšem, Highway Star vás skutečně nutí vyrazit na cestu a uletět (ano, dokonce v mé dvanáct let staré Suzuki) v nemalé míře kvůli kytarové práci Stevea Morse.

Kompromisní výměnou přirozeně je, že se musíte smířit s problematickými okamžiky, a tím nemám zrovna na mysli zvláštní taneční pohyby Iana Gillana. Je to o klávesovém sólu Dona Aireyho, jež cestovalo od progu k baroku až Helo, Matildě, ale začalo zvukem tak hodně připomínat předváděčku ve varhanické dílně, že jsem skoro očekával, že na scénu vyskočí Chris Marshall. A dále je to o nové skladbě, jež Gillan (jehož hlas stále otřásá klecemi) uvedl s „Tahle je ve 7/4 a 5/4 rytmu“, ale jehož typicky děsivý text naznačoval, že byla ve skutečnosti v rytmu roku 1974.

Ale pozor, bylo to nahlas až na hranici krvácení z uší, kapela si nesetřela úsměvy z tváří po celý večer, tucty lidí se bavilo spontánním bušením hlavy do vzduchu a písně Space Trucking a Black Night jsou natolik pitomou zábavou, kolik jí v ní chcete mít. Jak by řekl Jack Black, pozvedněme číši rocku.

Deep Purple vystupují dnes večer v Lyric a v pondělí ve State Theatre.

Z: The Toronto Star

Deep Purple – chlapi, vy jste znevážili svou klasiku

VIT WAGNER
KRITIK POPULÁRNÍ HUDBY

Přiznávám, jakkoli skeptický jsem tam šel, Deep Purple mě vsáli do svého žhavého osvěžování prog/metalové klasiky z roku 1972 Machine Head, včera večer v Massey Hall --- tak tomu bylo, dokud nezměnili pořadí, takže „Smoke On The Water,“ nejznámější melodie alba, byla přesunuta na konec.

Nechápejte mě špatně. Není to tím, že jsem purista, když dojde na Deep Purple. Bylo snadnější, než jsem očekával, přehlédnout absenci původního kytaristy Ritchieho Blackmorea. Není to ani tím, že album, které jsem si přehrával dost posedle, když vyšlo, se mně stále nostalgicky zmocňuje.

Je to tím, že to byl až příliš očividný podvod. A ještě k tomu podivně rozporuplný.

Až do onoho okamžiku, zpěvák Ian Gillan a spoluoriginály Ian Paice u bicích a Roger Glover s basou, skvěle doprovázeni kytaristou Stevem Morsem a klávesistou Donem Aireyem, poměrně silně argumentovali, že Machine Head má toho mnohem víc, co by si člověk neměl nechat ujít, než tu jednu skladbu. Potom, zdá se, došli k závěru, že tato jediná skladba je vlastně to, o čem to celé ostatně je.

Jednou věcí bylo vsunout „When A Blind Man Cries,“ skladbu ze stejné nahrávací session, která se na album nedostala, mezi strany desky. Převracením pořadí na zadní straně, s počáteční „Space Truckin‘“, následovanou skladbou „Lazy“ a potom „Smoke On The Water,“ si koupili velké vyvrcholení, ale oslabili ten argument.

Počátek sedmdesátých let bylo érou „albového rocku,“ dobou, kdy singly byly v úpadku a rozhlasové stanice hrávali často elpíčka jako celek. Volnější, více jamová čísla jako „Space Truckin‘“ byla klasické závěrečné kusy. A včera večer to působilo jako závěr, když kapela přehrávala synteticky do výše letící finále písně.

Nu což. Možná měli Deep Purple strach, že jediná věc, která bude následovat po „Smoke On The Water“ bude spěšný úprk k východům.

Pravděpodobně ne. Diváci, řádně rozpálení otevírajícími Thin Lizzy, viseli na každém akordu. A jak si možná dovedete představit, těch akordů nebylo málo.

Pravda, sál nebyl stejně rozpumpovaný během rané části setu, kdy kapela přeskakovala mezi ukázkami ze svého současně nově vydaného alba, Bananas, a staršími oblíbenými hity „Woman From Tokyo“ a „Strange Kind Of Woman“. Ale reakce byla více než uctivá, obzvláště s ohledem na očividnou chudobu Gillanova vyššího rejstříku.

Ale Machine Head bylo to, co si lidé přišli poslechnout. A Machine Head bylo to, co dostali. Nebo aspoň něco jemu velmi blízkého.

Z: Roadrunner Records Past Issue Archive/p>

PO ZMĚŠKANÉM INTERVIEW NOVINÁŘ Z MALÉHO NEZÁVISLÉHO ČASOPISU PASOVAL SVOU OBLÍBENOU KAPELU NA ‚NEJHORŠÍ KAPELU NA SVĚTĚ‘

Deep Purple si udělala nepřítele, a ten se jmenuje Kevin Hall.

Hall, 24 let, píšící pro malý nezávislý časopis a webové stránky Perpetual Metal, zahájil osobní válku proti veteránské kapele poté, co plánované interview s Rogerem Gloverem tento legendární basák „zasklil“.

„Kontaktoval jsem ho přes jeho webové stránky, když vydal (sólové album z r. 2002) Snapshot,“ řekl rozzlobený Hall. „Jsem jeho fanouškem a fanouškem Párplů už léta, a byl to sakra šok, když skutečně odpověděl. Navrhl jsem, že zůstaneme v kontaktu a uděláme interview po dokončení nového alba Deep Purple, a on řekl, že to bude skvělé. Tak jsem mu před několika týdny mailoval, on mi odpověděl po několika hodinách, a dohodli jsme si čas, minulé úterý, ve 13:00 východního času.“

Jenom jedna osoba tu schůzku dodržela.

„Tak tam sedím, je skoro 13:10, a já si říkám ‚Už každou chvíli,‘“ vysvětluje Hall. „Ale potom se převalila čtrnáctá, šestnáctá hodina a potom jsem to nakonec vzdal. Roger Glover se zdál jako slušný chlap. Kašle na fanoušky, nebo lidi jako mí rodiče, kteří pomohli udělat z Deep Purple to, co jsou.“

Glover nabídl odlišný pohled na věc.

„Bylo kolem 12:45 odpoledne,“ řekl v Orlandu žijící Glover. „Dojídal jsem oběd a četl noviny a náhle začne zvonit mobil. Je to manželka – ukazuje se, že měla drobnou bouračku na cestě domů z potravin poblíž našeho domu. Totálně klasická nehoda, chlap se pokoušel projet žlutou, naskočila červená, a on najel do manželky. Ona se trochu uhodila do krku, a rozhodli se ji vzít do nemocnice, aby se něco nezanedbalo. Setkal jsem se s ní v nemocnici a potom, co si ji podrželi na pozorování, jsem ji odvezl kolem páté domů. Je trochu pomlácená, ale do čtrnácti dnů bude na sto procent OK.“

„Tak jsem ji udělal konvici čaje a nechal ji odpočívat,“ pokračoval Glover, „a potom jsem usoudil, že bych měl raději zavolat tomu maníkovi Kevinovi a říct mu, co se stalo. Ozval se mi záznamník, který oznamoval ‘Nejsem tady, prosím zanechejte zprávu, pakliže nejste Roger Glover, v kterémžto případě můžeš jít do hajzlu!‘ Co to potom má všechno znamenat?“

„Hele, byl jsem vzteklej, a pořád jsem,“ řekl Hall. „Jak může někdo takhle prostě zasklít fanouška? To co vím, je že v obchodě s CD na týto ulici měli sekci s Deep Purple, když dneska zavírali, dost napěchovanou, to ti teda řeknu! Jó, a Lethal Heroes od Pretty Maids (produkce Roger Glover, včetně hostování Glovera a párplovského bubeníka Iana Paicea)? Vzhůru na Ebay, jak my říkáme, mi amigo. Roger Glover mi muže olízat pytlík!“

„Zanechal jsem Kevinovi vzkaz, navzdory tomu dost sprostému uvítání,“ vysvětloval Glover. „Hele, všichni ztratíme občas nervy – pakliže nejsme Ritchie Blackmore, ten je ztrácí furt, ale to odbočuji – vysvětlil jsem Kevinovi, že má žena měla dopravní nehodu a že co se stala ta nehoda, jsem teprve teď doma. Zanechal jsem mu mé číslo domů a můj mobil. Ale nikdy nezavolal. Fůra jiných lidí však ano.“

„Jo, to je pravda,“ řekl Hall. „Zveřejnil jsem jeho telefonní čísla na všech rockových a metalových diskusních fórech, které jsem dokázal najít, tomu anglánskýmu čurákovi. Ty nebudeš vymrdávat s Kevinem Hallem. Jestliže jo, zničím tvoje album v tisku.“

Věrný svému slibu, Hall již publikoval sžíravou 0/10 recenzi (0 hvězdiček z 10) nadcházejícího alba Deep Purple Bananas (má vyjít v srpnu), navzdory tomu, že tu desku ještě neslyšel. Hallova kritika, trhající na kusy všechno od „pozérského klávesisty Dona Aireyho“ po „indiánského rádoby kytaristu“ Stevea Morse, je v aktuálním vydání Perpetual Metal. Svou nejpříkřejší kritiku však rezervoval pro Rogera Glovera, hnací sílu Deep Purple od odchodu Ritchieho Blackmorea v roce 1993.

„A pojďme k Rogeru Gloverovi,“ Hallova recenze uvádí. „Snažil se ten chlap někdy hrát pořádně? Možná tehdy v době Machine Head, ale i to je diskutabilní. Ne, řekl bych že se Deep Purple probudili ze spánku pouze na sérii tří studiových alb z let 1973-75, Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. A víte proč? Hrál v nich na basu Glenn Hughes.“

Potom, co dal dvěma poblackmoreovským, Gloverem vedeným studiovým albům (Purpendicular z r. 1996 a Abandon z r. 1998) hodnocení 10/10, Hall zrevidoval své názory na ně: „Změnil jsem obě recenze na minus 5,“ řekl Hall. „Deep Purple nemají v kšeftu bez Ritchieho Blackmorea co dělat. Jaké má Glover karty v ruce? Zbytečně se namáháš, člověče. A co ten šátek? Všichni víme, že jsi plešatý!“

Hallův vztek v minulém týdnu nepolevil. Má v plánu publikovat novou sžíravou recenzi Bananas v každém vydání během příštích šesti měsíců, a již napsal recenze čtyřech živých alb a tří DVD, jež nevyhnutelně budou výsledkem světového turné Bananas.

„Chystám se zeptat svého redaktora, zda je možné dát desce hodnocení minus 100,“ říká Hall. „Protože vím už teď, že ty desky nestojí za nic.“

Hall chtěl ještě něco dodat, ale musel ukončit hovor.

„Sakra, už je 5:20 Scott Rockenfield [bubeník Queensryche] mi měl volat v pět. Neslyšel jsi náhodou signál, že mi někdo volá, co?“

Mark Tinta

Email od…

"Tchę do Pampa" emailová adresa zatajena

BOJKOT PROTI DEEP PURPLE

ZRUŠTE vystoupení v Porto Alegre (Brazílie) příštího 18. září!

Jste „persona non grata“ v Porto Alerte nebo Rio Grande do Sul state!

Každý přítel nebo „teple veselý přítel“ té pitomé „Casseta & Planeta“, pitomé teploušské kapely je náš nepřítel. Nejezděte to Porto Alegre!

Článek převzatý z ‚Classic Rock‘, říjen 2003.

Bezvýsledná snaha?

S jasně chybějící přítomností Jona Lorda, ‚naprosto kompetentní‘ Párpli se rozhodli ‚existovat v rámci svých limitů‘, zatímco národ krčí rameny.

Deep Purple
‚Bananas‘
(Emi)

Když, v roce 1969, řekl Jon Lord svým kámošům z Deep Purple, že má ohromný nápad na klasický koncert, ve kterém by možná také s ním chtěli hrát, jejich odpověď byla prostá: „Jo, proč ne?“

Věci se změnily. Zdá se. Když bylo ‚Concerto…‘ před pár lety znovu vydáno, následující turné, podle kytaristy Stevea Morse, „probudilo v Jonu Lordovi přání dělat víc v tomto stylu hudby“. Odpověď jeho spoluhráčů v 21. století byla asi taková: „Jdi s tím někam, kámo…“ A tak šel.

Je tedy ironické, že nejpěknější moment na kuriózně nazvaném ‚Bananas‘ je balada ‚Haunted‘, která obsahuje smyčcový orchestr a doprovodné vokály nějaké Beth Hartové. Takový zážitek a lehkost doteku jinde nenajdete; kapela vyprodukovala to, co je ve skutečnosti sérií studiových jamů, napsaných během měsíce a nahraných před a po vánocích roku 2002. A tam kde léta boje na světových hlavních a vedlejších silnicích znamenají, že Párpli nejsou nikdy ničím jiným než naprosto kompetentními a občas i více než to, písně jako ‚Razzle Dazzle‘ a ‚Sun Goes Down‘ jsou obtěžkány nudou. Prozrazují věk těch, jež je hrají, v každém ohledu: tématicky, stylisticky i hudebně.

Lordova ztráta je pro ně rána. Zvuk Deep Purple – hutný, plynulý a zábavný – vycházel ze souhry jeho hammondek s melodickou kytarou Ritchieho Blackmorea a nezničitelným hlasem Iana Gillana. Dvě třetiny tohoto mixu jsou pryč, a zbývající část, zručně dávkována svým zásobovatelem, přirozeně léty vyschla.

Steve Morse tvrdě pracuje na tom, aby byl akceptován jako Blackmoreova náhrada, a on je báječným kytaristou s vlastním rukopisem. Jenom to není Ritchie Blackmore. Podobně, Don Airey, opět povolán do umrlcových střevíců, dokáže kopírovat Lordovy varhanorgasmy, aniž by vůbec dal tušit, že přidal cokoliv dalšího. Toto se může zdá příkré – Morse dodává oslnivé sólo v ‚I‘ve Got Your Number‘, a Airey pár báječných meziher a vyhrávky v titulní melodii – ale to je nicméně správné a nezbytné. Je to nešťastný důsledek toho, že člověk byl jednou tak vitální a brilantní, a je to stav, jenž se objevuje stejně tak často u jejich slavných současníků také.

Kapela ovšem toto nerada slyší, ale jak dalece lze od posluchače očekávat nízká očekávání? Je to jako jít na charitativní fotbalový zápas plný dávných hvězd: duch jejich talentu zde pořád je, ale je letmý a viditelný pouze pro ty, jež jej sledovali tolikrát v době plné slávy; je zde občasný záblesk umu, ale v poločase hekají jako staré povoznické herky.

Tak tomu je s veteránskými kapelami. ‚Never A Word‘ je docela půvabná, stejně jako ‚Haunted‘. ‚Contact Lost‘ (Ztracený kontakt) – soudě podle názvu a stylu – poťouchlé rýpnutí do současné kapely Ritchieho Blackmorea, a ‚Walk On‘ a ‚Bananas‘ osvěžují nálady, jež Párpli tak snadno vyvolávali v minulosti. Z větší části, kapela se zdá být spokojená s existencí v rámci svých limitů. Gillan, jehož vzrušující falsetto už v tom mixu není, toto kompenzuje určitým šikovným frázováním, ale až příliš často mu to zpívá jako Bruce Dickinsonovi – osud, jež by si žádný člověk nezasloužil.

Věrní zde naleznou něco, k čemu můžou přilnout. My ostatní bychom mohli nabídnout Deep Purple utěšující poplácání po zádech a srdečné díky za to, co bylo dřív.

Jon Holten

NĚKOLIKA SLOVY

Párpli se snaží, seč můžou, nabízet banány, ale to nejlepší, co dokážou naservírovat je citrón.