54 Before Time Began (Než začal čas)

Každý den svého života objevuji
Někoho, jenž vraždí mé sestry a bratry
Ve jménu toho či onoho boha
Co vy víte?

Není neobvyklé u vojáků proti sobě stojících armád tvrdit, že ‚bůh je na mé straně‘. Tytéž válčící strany a možná ještě příznačněji jejich velitelé budou také prohlašovat, že ‚existuje jenom jeden bůh‘. Při vší ‚úctě‘ k nim všem, si tyto vzájemně si odporující a sobě sloužící fráze nedovedu dát dohromady.

V duchovním smyslu, potřebuji dvě věci, abych se cítil spokojený, abych existoval. Potřebuji pocit smyslu a pocit sounáležitosti. Zda-li je toto stejné u každého nevím, protože složitost lidské povahy jde nad rámec veškerého chápání, ale má-li být toto pojetí správné, potom by mohlo vysvětlit některá z životních tajemství.

Vynakládáme hodně času studiem neznámého a relativně málo času zkoumáním těch věcí, které bereme za samozřejmé. Jak to že matka se chytne za srdcem, když její syn padne na dalekém bojišti? Jak to že poznám, co si myslíš? Jak dokážeme vycítit nebezpečí? Jsou předtuchy nevyhnutelné – s ohledem na pravděpodobnost správného odhadu?

Jak málo toho víme o takových věcech a jak zřídka jsou diskutovány konstruktivním způsobem.

‚Spiritista‘ je obecně považován za něco, co má co dělat s cvoky a tajemnými sektami. Ačkoliv pro mě představa hloubání nad nádhernými spletitostmi lidské duše pouze znamená sledování stejné myšlenkové linie, kterou všechna náboženství sledují, ačkoliv individuální myšlenka v této oblasti byla po tisíciletí démonizována.

Pokud vím, žádný chirurg – hluboko v mozku nebo srdci s řezným nástrojem – nikdy nezvolal ‚Eureka‘, objevil jsem lidskou duši!‘ Ne, tento konkrétní objev byl učiněn před věky náboženskými vůdci, a naše bádající mysli byly od té doby potlačovány nebo směrovány jinam.

Část mne – ta část mne, která se stává více dominantní, když racionálně zdůvodňuji tuto hypotézu – zkoumá realitu lidské mutace do metafyzického stavu. Představuji si, že někteří z nás se mění ve vnímavou silovou energii – zcela bez těch legračních věci, které nazýváme těla. Jako housenky se proměňují v motýly, protože housenky nemůžou létat.

Mohli bychom chvilku setrvávat kolem naší tradiční domovské základny, dokud bychom se nenaučili sami se o sebe postarat a potom bychom odsvištěli do nových pastvin.

Nemáme dostatek času cestovat Vesmírem jakýmkoliv jiným způsobem. Jistě, tyhle ty plechové mašinky – kosmické lodě – se dostávají stále dál a dál od naší významné hroudy, ale ach bože tak pomalu. Přesto se dokážu vmyslet v mžiku do vzdálených galaxií. Tam je možné, konec konců, cestovat rychleji než světlo, ale člověk musí shodit tu zátěž.

Když zamíříme jiným směrem, je zde Velký Třesk a všechny ty zajímavé řeči ‚teoretických‘ fyziků o ‚faktu‘, že nic neexistovalo před okamžikem stvoření. Dovedu-li pochopit něco jako pravý význam nekonečnosti a věčnosti, a potom vzít v úvahu počátek čehokoliv, budu vědět, že něco bylo předtím.

Přemýšlet o našem Vesmíru v konečných pojmech je jako říkat, že je Země plochá. Nekonečnost znamená navěky, ne jako pozemské rovnoběžky (nic takového jako rovnoběžky neexistuje), jež mohou existovat – z praktických důvodů – pokud tato stránka dovolí; nebo pokud my budeme vědět a trošku mimoto.

Zdá se očividným, že náš Vesmír není ojedinělým případem.

Zbavíme-li se tělesnosti a pocestujeme nalehko, s čerstvým a společným pocitem smyslu, budeme mezi sebou hovořit v našich nových spirituálních kolektivech na cestě mimo, nebo budeme zachovávat naše malé půtky a vraždy v neustálém boji o nadřazenost?

Je to konec konců lidská povaha.